Lovec
Michaela Eriu Fantová
Betaverze - poslední update 10. 6.
[[Chci si zahrát->První stránka]]
[[Kdo to napsal?->Portfolio]]
Ačkoli některé možnosti volby vypadají dobrodružněji než jiné, hra je záměrně koncipována tak, aby poskytovala podobně bohatý zážitek, ať už hráč vybere kteroukoli možnost.
Různá rozhodnutí vesměs neovlivní veškeré další možnosti při průchodu hrou, ale určují, jak příběh skončí.
Trigger warning: explicitní násilí na zvířatech, konzumace psychotropních látek, sebepoškozování, psychické problémy, smrt.
[[Jdu do toho!->Prolog - list]]
[[Chci vědět víc o autorce. ->Portfolio]]
Zajímají tě mé další projekty? Pojď se podívat!
https://eriu.fanta.work
Při každém nádechu mě pálila sliznice hrtanu a průdušnice, a stejně jsem měl pocit, že se nedokážu dost nadechnout. Při každém výdechu jsem začal kašlat. Pod žebry mě ostře bodala křeč. Budovy kolem mě byly jen bloky šedého betonu bez oken, členění nebo i jen prasklin. Hladce a nepřerušeně přecházely v povrch ulice. Jako počítačové modely bez struktur. Sterilní ticho přerušovalo jen mé sípání a dupot, odrážející se od stěn. Pokoušel jsem se dostat pryč, věděl jsem, že se musím dostat ze spárů města, než tu umřu jako všechno ostatní živé, ale pokaždé se mi do cesty postavil další betonový blok, který jsem musel obejít. Stále jsem ztrácel směr.
Nakonec jsem začal vztekle mlátit a kopat do dalšího baráku, který se mi postavil do cesty. Cítil jsem jenom bolest a únavu, beton lhostejně odolával. Všechno to byla past, ve které nakonec padnu vyčerpáním. Věděl jsem, že tu umřu.
Když jsem se probudil, chvíli jsem se ve tmě nedokázal pohnout. Na zpocený obličej se mi lepily prameny zacuchaných vlasů. Měl jsem intenzivní pocit, že u dveří něco stojí a číhá, ale nedokázal jsem zvednout hlavu a podívat se tam. Jenom tušený stín na okraji zorného pole. Pohnulo se to směrem ke mně. Dusil jsem se. Blížilo se to.
S trhnutím jsem se vzbudil doopravdy, ohlušený vlastním tepem. Na hrudníku mi ležela stočená bílá kočka. Jakmile jsem se pohnul, začala po mně ťapat a strčila mi zadek do obličeje.
Poslední dobou jsem spal čím dál hůř. Uvědomil jsem si, že musím [[vypadnout,->Úvod - list]] než se z té noční můry stane realita. A že to musím udělat hned. Město stálo nade mnou a šlapalo mi na krk. Docházely mi síly.
Vystoupil jsem úplně sám z couráku na nějaké zapomenuté mezi, na zádech krosnu a na nohou pohorky. Po přetopeném dusnu ve vlaku jsem na chladném vzduchu měl pocit, že doslova procitám z té divné strnulosti, do které jsem poslední dobou upadal, jakmile jsem uvízl na moc dlouho v koloběhu školy a města. Konečně jsem si mohl natáhnout nohy, které jsem ve vlaku nikdy neměl kam dát. Ztěžka jsem se ramenem opřel o kmen rozložitého javoru. Chvíli jsem jenom prostě vnímal tu vlnu fyzického uvolnění. Cosi ze mě spadlo a nechalo mě úplně vyčerpaného a rozklepaného, jako kdyby mě do té doby podpíralo jen vnitřní napětí. Postupně ten pocit vystřídala euforie.
Když jsem se trochu sebral - nebo spíš když jsem zaznamenal, že se blíží nějací místní - došel jsem k nutnosti se rozhodnout, jestli zamířím [[do bezpečí lesa->Vstup do lesa]] hned, nebo to vezmu přes místní [[nálevnu->Hospoda]]. První nabízelo šanci využít ubývajícího světla a vyhnout se hledání místa ke spánku za úplné tmy, druhé teplé jídlo a eventuální možnost se přidat k někomu z kamarádů.
(set: $hospoda to 0)
(set: $sex to $sex + 1)
Jen jsem prošel kolem prvních stromů, měl jsem pocit, jako by se všechno změnilo. Oddělil se nesmyslný svět tam venku od lesa, který vnímal moje kroky. Stávalo se mi to už od dětství - jako kdyby byl les nějaká bytost, se kterou se zdravíme. Někdy ostražitě, někdy s ulehčením. Dnes bylo tím hlavním pocitem očekávání. Něco viselo ve vzduchu. Bylo tu méně světla, protože jsem šel po východním svahu údolíčka. Venku snad ještě doznívalo nízké slunce, ale tady už padl stín.
Zvolnil jsem krok, našlapoval jsem tiše. V blátě za mnou beztak zůstávaly zřetelné otisky bot.
Zaslechl jsem je dřív, než jsem je uviděl. Zachrastění větviček mě varovalo. V šeru před sebou jsem zahlédl pohyb paroží a pak cestu rozvážně jeden po druhém přešli mladí jeleni sika. Mohlo jich být tak pět. Zkameněl jsem, abych je nevyplašil. Poslední z nich si mě všiml. Zastavil, setkal se s mým pohledem, zafrkal, pohodil hlavou a se zatřepáním ocásku odešel za ostatními. Možná tím dával najevo, že oni se nějakých trapných trampů fakt nebojí. Já se naproti tomu jejich paroží celkem obával, a navíc bych je rozhodně nedohonil ani v lepších podmínkách. Nejspíš to věděli. Ale nemyslím, že by rozuměli lidskému úžasu. Zježily se mi chlupy na zátylku.
Když jsem k tomu místu došel, v blátě se jasně rýsovaly jejich stopy, ačkoli oni sami byli dávno pryč. Odhadoval jsem, že si vzhledem k denní době šli najít něco na zub. V duchu jsem jim popřál, aby našli nějakou pastvu. Období hladu mělo brzy začít.
Z náhlého popudu jsem sešel z cesty a vydal se v jejich stopách. Stezka se klikatila, ztrácela a zase objevovala. Přidržoval jsem se mladých stromků, abych se někde nenatáhl. Rozjařilo mě to. Byla to výzva, jaké jsme si vybírali jako kluci, a probouzela mě ze strnulosti.
Rozpoznal jsem před sebou obrys lesní školky. Pomohlo mi to se zorientovat.
Postupně jsem však čím dál méně důvěřoval měkkému a kluzkému povrchu pod nohama. Nebyl jsem si jistý, jestli se [[spolehnout na podrážku pohorek->Odolat]], nebo se raději [[zout->Zout se]], abych aspoň věděl, kam šlapu - dřív, než se tu někde přerazím. Vždycky mě na turisťáku učili, že pevné boty jsou základ, ale sám jsem o něm už dřív pochyboval. V létě se mi někdy osvědčilo si kluzký nebo sypký terén doslova ohmatat, být s ním v intenzivním fyzickém kontaktu. Ohlazenou skálu, drolící se svah nebo rozmáčenou cestu. Jenže to nebyl listopad. Pár stupňů nad nulou, mlha a šero.
(set: $hospoda to 1)
Hospoda byla doslova hustá. Jeden z těch zapomenutých vesnických pajzlů, které jsou oficiálně “soukromý klub”, takže si místní štamgasti i procházející trampové připalují jednu cigaretu od druhé, pijí pivo a rozebírají moudra. Měl jsem původně v úmyslu si tu na chvíli natáhnout nohy a sundat krosnu, eventuálně dát celkem ucházející česnečku, ale místní sešlost mě málem přesvědčila, abych to nedělal, hned po překročení prahu. Po ledovém vzduchu venku to bylo jak strčit hlavu do komína. Namáhavě jsem se nadýchl, zaštípaly mě průdušky a rozkašlal jsem se. [[Rozhlédl jsem se->Lojza a Líza]], jestli tu vůbec mám koho pozdravit.
V rohu jsem ze známých tváří uviděl akorát Lojzu a Lízu. Ve skutečnosti jsou myslím jeden Karel a druhý Honza, ale jezdí společně už nejmíň od revoluce a jejich diskuze jsou legendární. Líza měl skelné oči, před sebou už minimálně čtvrté pivo a pleš se mu leskla potem. Lojza byl ovšem pomalejší a zrovna tahal banjo.
“No čabas, sedej a rovnou nalaď Maryšu!” uhladil si plnovous.
Jenže Maryša si potřebovala napřed [[zvyknout na teplo.->Naděje]] S povzdechem jsem sesypal krosnu do kouta a usadil se. Vlasy jsem si v marné naději, že budou smrdět kouřem aspoň o trochu méně, smotal do drdůlku. Hostinská mi rovnou donesla pivo, o které jsem dvakrát nestál.
“Ještě něco?”
“Poprosím kafe s mlíkem.”
“Kafe došlo. Akorát bublinkovou vodu a… Jo, ještě je tam kola,” zkontrolovala pohledem prázdný chlaďák.
“Aha. Tak nic. Máte tu psaný tousty.”
“Ty tam mám jenom napsaný.”
Po polívce, kterou kupodivu měli, jsem tu svoji krásku vybalil a naladil. Zkusmo jsem prohrábl struny. Nemohl jsem se rozhodnout mezi křehce lyrickou [[Nadějí->Naděje]] a punkovým [[Pochodem tupých ovcí->Pochod.]]
(set: $respect to $respect + 1)
“Korálky z malin na krku nosí a ve vlasech předloňskej sníh,
bez šatů, nožky má bosý, na ústech zvonivej smích,
chodí nahá a to jí nejvíc sluší, snídá déšť, pije z našich duší,
dává smích, tajný hřích a slzy smutku neosuší.”
Líza se přidal, ale už se těžko strefoval do melodie.
“No jo, to je tady moc tichý, tady to chce něco říznějšího a v dur,” ozval se Lojza. Spustil nějaký pornofolk, ke kterému jsme se nepřidali ani jeden.
Potkali jsme se ještě nejlíp na [[cajdácích,->Skála]] které byly staré už za mého táty.
(set: $run to $run + 1)
“Je teplo a je hezky, kdo by to byl řek
a louka krásně voní, směje se celej svět.
Je léto oknem svítí krásný žlutý slunce do jatek.
Malý bílý ovečky tu čeká nevšední zážitek.
Tupý ovce jdou na porážku.
Tupý ovce jdou na porážku.
Tupý ovce na porážku jdou.
a zpívají si píseň svou…”
Líza se přidal, ale evidentně se moc nechytal. Nebo za to mohlo spíš to pivo.
“No jo, to je dobrý, ale moc to neznám,” ozval se Lojza. Pak spustil nějaký pornofolk, ke kterému jsme se nepřidali ani jeden. Potkali jsme se ještě nejlíp na cajdácích, které byly staré už za mého táty. Když došlo na Teskně hučí Niagara, usoudil jsem, že je nejvyšší čas zmizet.
Sklidil jsem kytaru, dojedl a s teplem v žaludku [[vyrazil sám->Na cestě]] - ti dva mířili na osadu, a já neměl chuť ani na staré pardy, ani na společnost obecně. Potřeboval jsem spát venku, nad sebou maximálně převis, a kolem zvuky lesa.
Island a Osamělé město mě táta sám učil. Jenže pak Líza spustil Skálu od Folk Teamu a kupodivu to znělo celkem dobře. Nepřidal jsem se, i když jsem ji znal nazpaměť. Hrával jsem ji Radce. Někde kolem “Budeš na skále stát, já budu ta skála, budeš třešňový sad na mém úbočí” jsem místo vybrnkávání krásného druhého hlasu sbalil kytaru, naházel do sebe poslední tři lžíce polívky a s teplem v žaludku [[vyrazil sám->Na cestě]] - ti dva mířili na osadu, a já neměl chuť ani na staré pardy, ani na společnost obecně. Potřeboval jsem spát venku, nad sebou maximálně převis, a kolem zvuky lesa.
Jen jsem prošel kolem prvních stromů, měl jsem pocit, jako by se všechno změnilo. Oddělil se nesmyslný svět tam venku od lesa, který vnímal moje kroky. Stávalo se mi to už od dětství - jako kdyby byl les nějaká bytost, se kterou se zdravíme. Někdy ostražitě, někdy s ulehčením. Dnes bylo tím hlavním pocitem očekávání. Něco viselo ve vzduchu. Mokré listí se lepilo na boty svrchu, vazké bláto zespodu. V hustém šeru všechno nějak splývalo - okraje lesa s nebem, namrzající drobný déšť s mlhou, atmosféra Dušiček s mou vlastní náladou. Bylo těžké v něco věřit - v existenci, v neexistenci.
Všechno [[splývalo->Vjemy]].
Nic nemělo skutečný význam.
Nic nebylo skutečné.
Jen málo věcí ke mně skutečně pronikalo. Chlad. Bolest, když jsem si poškrábal ruku o ostružiní. Lapání po dechu při výstupu, studený nos a líce. Nepřimělo mě to zpomalit. Byl to jediný způsob, jak si zůstat vědomý svého těla. Teklo mi z nosu a tuhly nohy, na zádech merino dávno nasáklo potem tak, že bych ho mohl ždímat.
Bezděčně mě napadlo, že kdyby mi na některém místě povolil [[drolivý pískovec->Stezka]] pod nohou, nic by po mně nezbylo.
Nikde bych zvlášť nechyběl.
Cesta se nepozorovaně změnila ve stezičku vyšlapanou vysokou zvěří, jen zpola patrnou ve spadaném listí.
Napadlo mě, že [[bosý->Zout se]] bych aspoň věděl, do čeho šlapu. Něco uvnitř mě k tomu hlasitě nabádalo, přestože nám na turisťáku vždycky vtloukali, že pevné boty jsou základ, takže [[zůstat obutý->Odolat]] by logicky mělo být bezpečnější. V létě se mi párkrát osvědčilo si kluzký nebo sypký terén doslova ohmatat, být s ním v intenzivním fyzickém kontaktu. Ohlazenou skálu, drolící se svah nebo rozmáčenou cestu. Jenže to nebyl listopad. Pár stupňů nad nulou, mlha a šero.
(set: $sex to $sex + 1)
(set: $respect to $respect + 1)
Na chození bosky byla vážně zima. Věděl jsem to předem, ale i tak mě překvapilo, jak moc rozmáčená hlína studí. Listí bylo o něco příjemnější, i když i ono bylo zvlhlé mlhou. Rozevřené číšky bukvic byly pod nohama obzvláště nepohodlné, bolestivě se zarývaly do pat. Na sociálních sítích jsem něco o “uzemnění se” občas zaznamenal, dokonce to někdo provozoval skutečně chozením bosky, ale pochybuji, že v těchto podmínkách.
S povzdechem jsem svázal tkaničky, ponožky nacpal dovnitř a připnul zvenku na batoh. Pocit, že nejen já vnímám les, ale že vnímá i on mě, zesílil. Už jsem netápal kamsi do neznáma - procházel jsem stezkou, kterou už prošly desítky nebo možná stovky nohou, a země si to pamatovala. Bylo to volání, na které jsem odpověděl, a teď už se mohl prostě jenom nechat vést hlasem.
Přestože mě nohy studily a každý krok jsem vnímal doslova bolestivě jasně, pociťoval jsem zároveň i novou jistotu v pohybu. Věděl jsem, kde mám těžiště a jak se odrazit od prstů, aby se mi hrabanka nesesunula pod nohou. Vnímal jsem kameny i slizké bukové klacky, po kterých by se snadno smekla noha. Rozjařovalo mě to. Naštěstí jsem neprošel žádným ostružiním.
Postupně se setmělo. Ani jsem nehledal baterku. Trochu to byla frajeřina sama před sebou, trochu jsem pochyboval, že by mi ve skutečnosti moc pomohla. A někde na dně jsem si nebyl jistý, jestli bych tím něco nevyplašil. Nebo nepřilákal.
Kupodivu mě stezička dovedla do míst, která jsem znal. Kdysi jsem [[pod tímto převisem->Snový víkend]] přespal - vzal mě sem známý, ale sám jsem ho nedokázal příště najít. Čekala tu i hromádka suchého dříví a chomáč chrastí. Drobný, nečekaný poklad.
Neustále jsem měl plíživý pocit, že mě cosi pozoruje. Nedůvěřoval jsem tomu. Měl jsem pocit, že jsem celý ztuhlý a že vůbec netuším, kam šlapu. Místo, kam jsem mířil, jsem musel někde minout, jinak už bych ho musel dávno najít. Rozsvítil jsem si baterku, ale jenom rozvířila stíny, které mě mátly.
Někde v lese jsem zaslechl jakýsi zvuk. Když jsem se otočil, zahlédl jsem koutkem oka pohyb. Podvědomě jsem couvl. Pod nohou se mi uvolnil kámen na kraji cesty. Jak jsem se s krosnou na zádech snažil najít rovnováhu, zachytila se mi špička podrážky pod nějaký kořen a já ošklivě dopadl dopředu. V kotníku to ošklivě zabolelo, taky jsem si natloukl koleno a rozedřel ruce.
Sundal jsem krosnu a zkusil se opatrně postavit. Tak to fakt nešlo. Při sebemenší váze kotník bolel. Cítil jsem, jak natéká. Doufal jsem, že je jen podvrtnutý a že jsem si nepotrhal vazy. Našel jsem pružné obinadlo a kotník zavázal, což trochu pomohlo, ale jen natolik, abych byl schopný pajdat opřený o hůl. Uprostřed lesa. Sám. Bez signálu. Nadával jsem si, že jsem nebyl opatrnější.
Po nějaké době se mi nějak povedlo dobloudit na původní cestu. Docela to trvalo, byl jsem vyčerpaný a měl jsem úplně ledové ruce. Na to, abych došel až na osadu, jsem ani nepomýšlel.
(if: $hospoda is 1) [Naštěstí jsem po krátké chvíli potkal Lojzu a Lízu, kteří teprve před chvílí vypadli z hospody. Vypadali dost překvapeně, když mě viděli.
“Vypadal jsi, jak kdyby se z té mlhy vyloupl přízrak!”
“No, málem jsem nějaký viděl, než jsem se natáhl,” ušklíbl jsem se kysele.
Lojza zpozorněl. “Copak?”
“Nic, jenom nějaký zvíře nebo něco. A jak jsem sebou cukl, tak mi to ujelo, a už to bylo.”
I v tom mizerném světle baterek jsem si všiml, jak si vyměnili pohledy. Vzpomněl jsem si na všechny ty duchařské historky, které jsem v téhle společnosti slyšel, a v duchu protočil oči.
“Kdo ví, co jsi viděl,” pokýval hlavou Líza, až se mu málem sesunula čepice zmijovka.
Trochu jsem se zasmál. Jak už jsem nebyl sám, celkem mi odlehlo. “Hele, můžeš mi to popovídat cestou, jo?”
“No, a kam s tím chceš pajdat, mladej?”
“Doufal jsem, že mě doprovodíte. No, teď už leda do vsi. Buď chytím vlak v devět, nebo přečkám do rána,” pokrčil jsem rameny.
“Já si takhle vymkl kotník na vojně a doktor to viděl, až jsme se vrátili ze cvičení. Dodneška je vachrlatej. Já zkusím říct Břeťovi, jestli tě nehodí do Lípy na pohotovost.”
No, to jsem odmítnout nechtěl.
Nakonec mi ty legendy povyprávěl nejvíc Břeťa - vrstevník těch dvou, který se s nimi znal z hospody. Párkrát jsem ho potkal - byl z těch tišších a vždycky mi jeho placatá čepice připomínala dědu. O Mařebile, o rusalkách v bažinách, Hágenovi, Black Wolfovi a nevímkom jsem z většiny slyšel dřív, a vždycky mi přišly hodně přitažené za vlasy i v rámci lidové slovesnosti. Trampové byli vždycky pověrčiví.
Nakonec se odmlčel. “V lese jsou ale i jiný věci. Věci, který nikdy nebyly lidský. Neříkám, že se jich bojím, ale…”
“Přijde mi, že les o mně nějak ví. A že mě chrání,” řekl jsem nahlas něco, o čem jsem do té doby jenom přemýšlel.
Břeťa mi věnoval zamyšlený pohled. “Tak buď opatrnej.”
Svoji obvyklou neochotu les opustit jsem si nechal pro sebe.
[[Na byt->Kapitola 1]] jsem se dopajdal až brzy ráno po probdělé noci - nejprve při nekonečném čekání na pohotovosti, kde jsem vyfasoval ortézu a francouzské hole, a potom ještě delší čekání na první vlak. Byl jsem vyčerpaný, obolavělý a rozmrzelý, že místo víkendu v lese mě čeká ledování kotníku a válení se v posteli. A minimálně další dva týdny, kdy se na vandr nevypravím.]
(if: $hospoda is 0) [Nakonec jsem dopajdal do vesnice a musel si tam zavolat taxíka, abych se dostal do Lípy na pohotovost. Udělalo mi to celkem průvan v peněžence, ale měl jsem toho fakt plné kecky.
“A to jste se tam nebál, takhle potmě?” vyzvídal.
“No, místy celkem jo, je to tam o hubu,” připustil jsem.
“Znám trampy, kteří by tvrdili, že za to může určitě nějaká zlá síla,” ušklíbl se.
Je pravda, že těch pověstí o Mařebile, o rusalkách v bažinách, Hágenovi, Black Wolfovi a nevímkom jsem už slyšel hodně, a vždycky mi přišly hodně přitažené za vlasy i v rámci lidové slovesnosti. Trampové byli vždycky pověrčiví.
Jenže teď jsem měl spíš pocit, že si za to můžu sám. Možná jsem to nutkání se zout měl poslechnout. Nebo taky ne. To už teď nezjistím.
[[Na byt->Kapitola 1]] jsem se dopajdal až brzy ráno po probdělé noci - nejprve při nekonečném čekání na pohotovosti, kde jsem vyfasoval ortézu a francouzské hole, a potom ještě delší čekání na první vlak. Byl jsem vyčerpaný, obolavělý a rozmrzelý, že místo víkendu v lese mě čeká ledování kotníku a válení se v posteli. A minimálně další dva týdny, kdy se na vandr nevypravím.]
Konečně jsem se zase obul. Byl to najednou zvláštní pocit, ne úplně příjemný. I když jsem měl studené prsty, v botách se nohy okamžitě zahřály. Rozdělal jsem oheň a připravil si spaní. Nejdřív jsem si říkal, že vytáhnu kytaru, ale nehodila se mi k té chvíli. Nakonec jsem našel kazoo. To k té tmě a mlze patřilo víc. Zkusil jsem zazpívat - zvuk, který vyšel, zněl primitivně a strašidelně, jako něco, čím se lekají malé děti při vypravování příběhů o věcech, které číhají v temnotě neznámého.
Jenže tady nebyl nikdo, kdo by se bál. A tak jsem pokračoval. Hledal jsem, jak různě ten jednoduchý nástroj dokáže znít. Představoval jsem si, že něco volám - to něco, co mě přivedlo sem, na toto místo. Po jeleních stopách. Jenže žádná odpověď nepřišla. Jen lehký poryv větru, který rozechvěl rezivé listy na stromech.
V noci se mi něco zdálo, matně mi ulpěla nějaká píseň nebo snad jen tón, ale nedokázal jsem si jej vybavit. Jenom nějaké roztříštěné obrazy zvířecích kožešin, zurčící vody, pocit lehkosti při běhu a k ránu teplo druhého těla. Pocit, který mi tak bolestně chyběl. Vůně však byla jiná, cizí. Když jsem se probudil, byl jsem zamotaný do spacáku a cítil se odpočinutý a klidný.
Ráno jsem tu stezku nenašel. Bylo vidět, kam jsem stoupl já, ale ze zvířecí cestičky jsem někde rozhodně sešel. V duchu jsem poděkoval za vlídné přivítání, doplnil zásobu dřeva a cestou si nabral vodu v potoce. Ze zbylých uhlíků jsem vymámil právě tolik tepla, abych si rozpustil instantní kafe ke snídani a ohřál plechovku fazolí na tělesnou teplotu.
Nohy jsem po včerejším večeru měl poněkud obolavělé, takže jsem se nakonec nenadšeně rozhodl další cestu absolvovat obutý. Mlha od včerejšího dne zhoustla a já potřeboval využít těch pár hodin světla k přesunu, pokud jsem nechtěl zůstat celý víkend sezením na jednom místě. I tak jsem se nakonec místy znovu zouval, když byly cesty příliš rozblácené. Zůstávaly za mnou otisky.
V neděli ve vlaku mi z celého víkendu zůstal jenom pocit neskutečna. Jako kdyby se nikdy neodehrál. Těšil jsem se na [[horkou sprchu a pořádné jídlo->Kapitola 1 - list]], ale část ze mě se chtěla vrátit a ujistit, že se ten převis, kde jsem v pátek nocoval, nerozplynul v mlze.
V posteli se mi klasicky rozvalovala Pucka. Ta bílá koule chlupů patřila sice mé dredaté spolubydlící Išce, od které jsem si pokoj pronajímal, ale Pucce nějaké právo na užívání nic neříkalo. Ne že bych někdy proti kočičí společnosti protestoval. Aspoň mi tu postel vyhřála. Spal jsem dobře, i když ne tak dobře jako během předešlých dvou nocí. Potkal jsem muže v kožešinách a s oštěpem v ruce, který měl na hlavě jelení lebku s parožím. Lekl jsem se ho a utekl před ním bujným letním lesem. Nezůstal ale ve mně pocit hrůzy, jenom ostražitosti.
Ráno jsem se s Iškou potkal u snídaně. “Vypadáš líp,” zhodnotila zkoumavě.
“To tak bývá, po fajn víkendu v lese,” usmál jsem se a natáhl si nohy pod stůl.
“Byl jsi tam s někým?” zasvítily jí oči.
“Kdepak. Právě proto to bylo tak fajn!”
Věděl jsem, že ji mé splíny mrzí. Míval jsem skupinu lidí, s nimiž jsem chodíval lézt na umělou stěnu, na koncerty, do čajovny nebo undergroundových hospod, jenže během toho, co jsem byl s Radkou, se to nějak všechno rozpadlo. Zbylo po ní vakuum, které jsem doteď zaplňoval časem v lese, eventuálně během týdne se chodil projít aspoň s nějakým psem z útulku. Na lepší způsob jsem zatím nepřišel.
Nudil jsem se. Věděl jsem, že mi to nicnedělání neprospěje, ale nemohl jsem přijít na nic smysluplného, čím bych vyplnil své dny. Dodělal jsem nějaké referáty a eseje do školy, pokaždé došel do školy, ale jinak mi připadalo všechno jako hnusná nekonečná šeď - o to víc, že jsem kolikrát denní světlo skoro neviděl. Mlha v lese mi nevadila, ale tady se z ní stal slizký povlak, dusící každý nádech.
Iška klasicky poletovala mezi prací a školou, takže jsem večery trávil s kočkou. Bylo to sice o trochu lepší než úplná samota, ale splín zahnat nedokázala.
Nakonec mě spolužáci zkusili přemluvit, ať dojdu na kolejní párty. Normálně jsem se takovým akcím spíš [[vyhýbal,->Zůstat sedět zavřený v pokoji]] ale tentokrát jsem si říkal, jestli [[přeci jenom nejít->Jít na párty]] - znělo to lépe než další večer u počítače a u pokusů zahrát Rebirth of the Shadow Deer na kytaru.
(set: $run to $run + 1)
Pocit cizosti mě přemohl. Ve skutečnosti jsem o jejich společnost vlastně teď nestál - a zdálo se mi pokrytecké se tvářit, že je to jinak. Během doby s Radkou jsem podobným akcím odvykl, protože je neměla ráda. Místo toho jsem se nějakou dobu probíral Maryšinými strunami a snažil se jejími tóny pojmenovat vlastní úzkost, ale nijak se tím nezmenšila.
Zkusil jsem se naložit do horké vany. Napětí trochu pominulo. Chvílemi jsem usínal a sny se mi prolínaly s realitou.
Teplo vody se změnilo v žár pozdního letního odpoledne. Seděl jsem ve vyschlé trávě přikrčený za kamenem a pozoroval lončáka, mladé divoké prase. Něco hledalo v podrostu a hladově žvýkalo. Cítil jsem jeho typický nepříjemně nasládlý pach. Když si mě všimlo, vyběhlo proti mně, já sebou trhnul a probudil se. Malá zlá očka jako kdyby se na mě stále odněkud upírala.
“Zatracený prase,” zabručel jsem nahlas, když jsem si utíral vodu z obličeje. Ten pocit byl tak silný, že jsem se ho nemohl zbavit. Stále mi bušilo srdce. Raději jsem už [[vylezl->Oběť vlastní krve]] a utřel se.
(set: $party to 1)
Cítil jsem se tu trochu nesvůj. Radka nikdy neměla ráda velkou společnost lidí, tak jsme se podobným akcím vyhýbali, a asi jsem nějak odvykl. Hudba duněla na celé patro. Vlastně jsem tu zase až tolik lidí blízce neznal, protože po bakaláři jich dost skončilo a na magisterské nastoupilo dost lidí odjinud. Vzal jsem to jako výzvu a zkusil se seznamovat. Vyžadovalo to pivo proložené sem tam panákem. Pak někdo přitáhl něco ostřejšího než alkohol, a společnost se pro mě stala neúnosnou. Když se lidi z naší dřívější party zhulili, nebo když na sobě dělal pokusy můj nejlepší kámoš Martin, většinou mi to nevadilo. Jenže chování partičky, kterou jsem odhadoval na tělocvikáře, tím zhrubla a začali mít potřebu se předvádět. Spolužačky Kiki s Adélou ze socpedu, které mě pozvaly původně, se momentálně víc zajímaly o nějakého dějepisáře s tatranským čajem. S každým zvlášť bych si býval měl co říct, ale teď měli evidentně jiný směr, kam jsem já nezapadal.
Hladina hluku se postupně zvyšovala a nebylo tu co dýchat. Pak se odněkud vynořil Standa, který už měl evidentně taky upito, a hrozně si se mnou chtěl povídat. Znali jsme se z bakaláře, po prváku vyletěl a šel dělat jiný obor. A taky tehdy hrozně otravoval Radku, která se mu začala rychle vyhýbat.
“Tak co, jak se vede? Slyšel jsem, že jste se rozešli?” zahlásil hned po pozdravu. Nejspíš potřeboval machrovat na někoho, kdo nemá svaly z fitka a hlavu ostříhanou na tři centimetry.
“No jo,” pokrčil jsem rameny.
“Copak, nebavilo ji to s tebou?” naznačil posunkem sex. “Jí napíšu, jestli jí to nechybí,” zasmál se.
V kombinaci s hlukem okolo mě fakt iritoval. Cítil jsem, jak mi je vedro a tepe mi ve spáncích. Měl jsem chuť mu jednu vrazit. To jsem míval i jindy, a nejen já, ale teď obzvlášť.
“Prosímtě… Co zrovna ty víš o píchání? Akorát z Pornhubu, viď?” ušklíbl jsem se.
“Jsem slyšel, že jsi nějak zklamal,” rýpal dál. Protože Standa je prostě osina v zadku a baví ho to.
“Víš co, Stáňo? Běž si ho vyhonit a nepruď,” ušklíbl jsem se a odešel. Protože jinak bych mu fakt dal přes hubu.
Když mě zahlídla Adéla, duše soucitná, tak se ke mně přidala. Kiki byla pryč s dějepisářem, Adéle zbyla flaška a hledala kumpána. “Dáš si se mnou?” podala mi stříbrnou láhev. No dobře, tohle by šlo.
Nalil jsem si panáka. Vonělo to dobře, ale v krku to pálilo jak dezinfekce. Na umrtvení dobrý. Do očí mi vhrkly slzy, ale cítil jsem teplo. Akorát se mi už dost motala hlava.
“Dík, Adélko, jsi hodná. Já už půjdu, než…” nedokončil jsem. Myšlenka mi někam utekla.
Potřeboval jsem nutně na vzduch. Pryč od všeho.
Nabízela se možnost to vzít na byt [[přímo,->Utéct do pokoje]] nebo se napřed [[nadýchat čerstvého vzduchu->Utéct do lesa]] v přírodě.
V posteli se mi klasicky rozvalovala Pucka, bílá koule chlupů patřící mé dredaté spolubydlící. Pokoj jsem si pronajímal od Išky, ale Pucce nějaké právo na užívání nic neříkalo. Ne že bych někdy proti kočičí společnosti protestoval. Aspoň mi tu postel vyhřála. Usnul jsem okamžitě - zdálo se mi o tmě a o pádech do prázdna. A o všech těch strašidelných příbězích, co mi Břeťa vyprávěl, pomotaných dohromady. Potkal jsem muže v kožešinách a s oštěpem v ruce, který měl na hlavě jelení lebku s parožím. Lekl jsem se ho a utekl před ním bujným letním lesem.
Budil jsem se pokaždé, když jsem se pokusil převalit a natržené vazy zabolely.
“Vypadáš strašně,” zhodnotila Iška u snídaně bez obalu. “A neměl jsi být celý víkend někde v tahu?”
“Měl, no, zvrtnul jsem si kotník. K nejbližší vsi několik kiláků potmě. Potom, co jsem zakufroval. Další zážitky bych už tenhle víkend asi nezvládl.”
“Tak to naštve. Aspoň by to chtělo nějakou pečovatelku.”
“Jo, jo, Pucka už se nabídla.”
“No, tak to tě tu nechám v jejích tlapkách. Mám dneska směnu až do večera.”
Pak si natáhla si neforemné vlněné sultánky, do uší pověsila dlouhé náušnice a zmizela do práce.
Nudil jsem se. Věděl jsem, že mi to nicnedělání neprospěje, ale nemohl jsem přijít na nic smysluplného, čím bych vyplnil své dny. Dodělal jsem nějaké referáty a eseje do školy, pokaždé se nějak dopajdal do školy, ale jinak mi připadalo všechno jako hnusná nekonečná šeď - o to víc, že jsem kolikrát denní světlo skoro neviděl. Mlha v lese mi nevadila, ale tady se z ní stal slizký povlak, dusící každý nádech.
Iška klasicky poletovala mezi prací a školou, takže jsem večery trávil s kočkou. Bylo to sice o trochu lepší než úplná samota, ale splín zahnat nedokázala. Co jsem to vlastně dělával dřív? Míval jsem skupinu lidí, s nimiž jsem chodíval lézt na umělou stěnu, na koncerty, do čajovny nebo undergroundových hospod, jenže během toho, co jsem byl s Radkou, se to nějak všechno rozpadlo. Zbylo po ní vakuum, které jsem doteď zaplňoval časem v lese, eventuálně během týdne se chodil projít aspoň s nějakým psem z útulku.
Nakonec mě spolužáci zkusili přemluvit, ať dojdu na kolejní párty. Normálně jsem se takovým akcím spíš [[vyhýbal,->Zůstat sedět zavřený v pokoji]] ale tentokrát jsem si říkal, jestli [[přeci jenom nejít->Jít na párty]] - znělo to lépe než další večer u počítače a u pokusů zahrát Rebirth of the Shadow Deer na kytaru.
(set: $koupelna to 1)
Stál jsem před zrcadlem, ale nedokázal se s tím odrazem ztotožnit. Jako by byl cizí. Něco ve mně volalo po osvobození, které jsem nedokázal učinit, protože jsem nevěděl, z čeho se vymaňuji. Z vlastní kůže, z vlastní podoby, z vlastní vůle.
S vlastní vůlí byl vždycky problém. Co bylo kdy skutečně moje?
Hlavou mi prokmitla vzpomínka na les kdysi dávno v mém dětství. Při výpravě jsem se zatoulal daleko od ostatních, ale ani mi nepřišlo na mysl je hledat. Byl jsem zaujat pozorováním - našel jsem suchou hadí svlečku. A viděl jsem, přikrčený za kmenem, jak jiný - nebo možná tentýž - had pohlcuje stále ještě živou myš. Našel jsem ožranou nohu a páteř, které patřily zřejmě nějaké srnce. Možná mi jen později splynuly různé zážitky v jeden. Kdybych se vysoukal ze své slupky, co bych našel? Živého hada, myš nebo jen mrtvé tělo?
Bezděčně jsem uchopil břitvu na holení a přejel jí po bříšku prstu. Kůže se rozevřela s ostrou palčivou bolestí. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem sám sobě způsobil zranění dobrovolně. Do umyvadla skápla zářivá a jasná krev. Potřeboval jsem ji vidět, být s ní v kontaktu. Jako kdyby mi to umožňovalo dívat se na svůj vnitřek. Kdybych byl mohl, pozoroval bych své vlastní vnitřnosti, klidně navzdory bolesti - jenže otevřít břišní dutinu jsem i tom zvláštním rozpoložení chápal, že by bylo fatální.
Kapky krve jsem zachytil druhou dlaní. Rozříznutým prstem jsem si přejel po tváři od čela přes nos až k bradě, a pak znovu po lících. Zdálo se mi, že se tak sám sobě podobám více. Rozpustil jsem si vlasy, svlékl se a pokračoval s malováním na hrudi. Hledal jsem formu, která by byla skutečně moje. Něco mě k tomu nabádalo, něco tu podobu znalo.
Na okamžik jsem měl pocit, že ji před sebou vidím - ženu s pláštěm z černého peří, polonahou, obětní kámen před sebou. “Pojď blíž,” pobídla mě ta představa.
Snadno jsem ten obraz zaplašil. Pořád jsem stál v umakartové koupelně osvětlené slabou žárovkou, kam se sotva vešla vana a umyvadlo. O patro výš někdo spláchl a v trubkách zašuměla voda.
Jakmile jsem se však přestal soustředit, znovu se ty ostré kontury rozpily.
“Kdo jsi?” zeptal jsem se.
Rozesmála se. Zaklonila hlavu, zasvítilo její bílé hrdlo. Pak do mě znovu zabodla svůj pohled.
“Už jsme se potkali, pamatuješ?”
Hlavou mi proběhlo několik zvláštních momentů. Pár divokých snů z období dospívání. Jedna chvíle v bouřce, kdy jsem ležel na kost promočený uprostřed louky. Některé dny, kdy jsem seděl v lese v kruhu kamenů a hrál nějakou improvizaci, jen tak, bez cíle. Míval jsem pocit čísi přítomnosti, ale obvykle jsem se ho lekl a zaplašil ho. Dnes jsem už možná na strach neměl kapacitu. Nebo jsem se mohl schovat za svou opilost.
Měl jsem možnost se [[přiznat->Pojmenování Kařiny]], nebo všechno [[popřít.->Mlčet]]
(set: $respect to $respect + 1)
Naštípl jsem si to nejkratší cestou k domovu. Ten poslední panák mi nějak nesedl a můj žaludek se s ním těžko vyrovnával. Možná jsem se na to měl vykašlat rovnou, evidentně to nebyla sešlost pro mě. Cítil jsem se vyčleněný mimo jakoukoli společnost, jako kdybych měl svou vlastní bublinu, svůj vlastní vesmír, který se s těmi ostatními nijak neprolínal - maximálně jsme se mohli ve vzácných chvílích zahlédnout navzájem.
S Radkou to bylo těžké. V intimnostech vyžadovala pravidelnost a rutinu, což mi nikdy nebylo vlastní. Pro ni to byla fyzická potřeba, kterou řešila podobně jako jídlo nebo čištění zubů - ideálně pravidelně, pokaždé stejně a bez “těch tvých výstřelků”, jak se kdysi vyjádřila. Já potřeboval spontánnost a jistou míru živočišnosti aspoň v tomhle. Po nějaké době se mi to začalo příčit a nechtělo se mi. Takže pitomec Standa mířil do živého.
Ulice mezi paneláky byly dokonale pusté, připomínaly mi kulisy románu od Ajvaze nebo snad od Itala Calvina. Kdysi mi něco takového předčítala Radka - ztrácel jsem se v tom, jak to bylo beztvaré. I teď se všechno rozpíjelo - zbývaly hranaté stíny a třpytivé odlesky pouličního osvětlení.
V prázdném bytě jsem se zavřel do koupelny a [[opláchl si obličej vodou.->Oběť vlastní krve]] Doufal jsem, že se tím nějak proberu nebo uzemním, ale nepomohlo to.
(set: $koupelna to 0)
(set: $sex to $sex + 1)
Vypadl jsem ven a vzduch byl svěží. Před obličejem se mi dech srážel v chomáčky páry. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, tak jsem to vzal oklikou přes zalesněný kopec za kolejemi. V tuto dobu ani nehrozilo, že tu někoho potkám. Tedy, kromě divočáků. To by byla hodně nebezpečná společnost.
S Radkou to bylo těžké. V intimnostech vyžadovala pravidelnost a rutinu, což mi nikdy nebylo vlastní. Pro ni to byla fyzická potřeba, kterou řešila podobně jako jídlo nebo čištění zubů - ideálně pravidelně, pokaždé stejně a bez “těch tvých výstřelků”, jak se kdysi vyjádřila. Já potřeboval spontánnost a jistou míru živočišnosti aspoň v tomhle. Po nějaké době se mi to začalo příčit a nechtělo se mi. Takže pitomec Standa mířil do živého.
Cesta se svažovala dolů. Ve tmě bylo těžké odhadnout, kam šlapu. Ani studený vzduch ze mě nedokázal úplně sejmout mlhu opilosti. Možná jsem prostě tak docela nechtěl být vědomě přítomný.
V jedné chvíli jsem sklouzl po vlhkém kusu větve, a jak jsem zašátral kolem sebe, chytil jsem se pichlavého keře. Podvědomě jsem se mu snažil vyhnout, takže jsem šlápl příliš blízko okraje. Místo hlíny a kamenů to byla jen hromádka listí, po které jsem sjel dolů.
Ležel jsem v mokré hrabance. Studila a měla zemitou vůni rozkladu. Pomalu jsem přicházel na to, co všechno mě bolí, než jsem si troufl se začít zvedat. Odřel jsem si dlaně a narazil kostrč, cítil jsem i pravou lopatku a loket. Vůbec se mi nechtělo se zvedat. Něco se ve mně zlomilo, rezignoval jsem. Místo toho jsem se jen schoulil do prenatální polohy a jenom ležel, dokud mi nezačala být příliš velká zima. Ve skutečnosti jsem nebyl nijak vážně zraněný, ale cítil jsem se nešťastný jako snad nikdy. Možná to umocnily dozvuky alkoholu spolu s únavou, ale nic v tu chvíli nedávalo smysl. Chtěl jsem prostě zůstat ležet.
Postupně se přidávaly další části těla, přišel jsem na to, že jsem si roztrhl rukáv.
Napadlo mě, že jsem se měl zout. Že jsem měl někde nechat svoji krev jako dobrovolnou obětinu. Že jsem měl udělat všechno jinak. Vždycky. Kam až moje paměť dosáhla. Neměl jsem ji nechat odejít. Proč mě opustila?
Stýskalo se mi tak, že jsem nemohl ani dýchat. A zároveň jsem věděl, že teskním po nějaké představě, kterou by moje matka nikdy nedokázala naplnit.
Uvědomil jsem si, že alkohol ze mě nevyprchal, že se to spíš zhoršuje. Záměrně jsem se vyzvracel do křoví. Po tváři mi tekly slzy.
Otřel jsem si obličej zmuchlaným ubrouskem z bistra. Zul jsem se. Všechno se tím nějak uklidnilo. Chvíli jsem jenom soustředěně stál se zavřenýma očima a vnímal své tělo, oporu země pod nohama, chlad, stromy kolem. [[Důvěřoval jsem jim.->Noční procitnutí]]
Znovu jsem cítil to, čemu jsem v duchu a pro sebe říkal “vědomí lesa”. V duchu jsem pozdravil. Pak jsem to udělal dokonce nahlas. A měl jsem pocit, že to něco mě slyší a vnímá. A zkoumá. Jako ptakopravec mrtvé ptačí tělíčko, zatímco se z vnitřností ještě kouří.
Na okamžik jsem měl pocit, že ji před sebou vidím - ženu s pláštěm z černého peří, polonahou, obětní kámen před sebou. “Pojď blíž,” pobídla mě ta představa.
Snadno jsem ten obraz zaplašil. Ubezpečil jsem se, že jsem pořád v normálním hájku na kraji města, kam doléhají zvuky dopravy. Odkudsi zaznívalo cinkání návěstidel, které mi pokaždé připomínalo klekání.
Jakmile jsem se však přestal soustředit, znovu se ty ostré kontury rozpily.
“Kdo jsi?” zeptal jsem se.
Rozesmála se. Zaklonila hlavu, zasvítilo její bílé hrdlo. Pak do mě znovu zabodla svůj pohled.
“Už jsme se potkali, pamatuješ?”
Hlavou mi proběhlo několik zvláštních momentů. Pár divokých snů z období dospívání. Jedna chvíle v bouřce, kdy jsem ležel na kost promočený uprostřed louky. Některé dny, kdy jsem seděl v lese v kruhu kamenů a brnkal na kytaru nějakou improvizaci, jen tak, bez cíle. Míval jsem pocit čísi přítomnosti, ale obvykle jsem se ho lekl a zaplašil ho. Dnes jsem už možná na strach neměl kapacitu. Nebo jsem se mohl schovat za svou opilost.
Měl jsem možnost se [[přiznat->Pojmenování Kařiny]], nebo všechno [[popřít.->Mlčet]]
(set: $respect to $respect + 1)
“Pamatuji,” připustil jsem nejistě. Přikývla. “Přesto nevím, kdo jsi,” namítl jsem.
“Přijď,” přikázala mi naléhavě. Nějak jsem věděl, co tím myslí.
“Přijdu,” potvrdil jsem. Měl jsem pocit, že cítím směs jedlové pryskyřice, kouře a suché trávy.
(if: $koupelna is 1)[Než jsem z koupelny vylezl, pečlivě jsem všechny stopy krve ze sebe i z umyvadla vydrhnul. Ale nějakým způsobem tam pořád byly. Byl jsem si jich vědom. Citlivý ukazováček, byť úhledně zalepený náplastí, mi je připomínal. Když jsem usínal, uklidňovalo mě to. Jako kdyby to byl pevný bod, o který jsem se mohl ve svém těle opřít.
Věděl jsem, že [[o víkendu na mě opět čeká les.->Kapitola 2 - list]] Ale skutečně na mě čeká něco v něm?]
(if: $koupelna is 0)[Cestu domů si pamatuji jen matně. Ve světle ulic se ten zážitek zdál absurdní a rychle bledl. Už při něm jsem měl pocit neskutečna, o to silněji teď. Doma jsem ze sebe smyl bláto a všechny emoce toho večera. Zkusil jsem se naložit do horké vany. Napětí trochu pominulo. Chvílemi jsem usínal a sny se mi prolínaly s realitou.
Teplo vody se změnilo v žár pozdního letního odpoledne. Seděl jsem ve vyschlé trávě přikrčený za kamenem a pozoroval lončáka, mladé divoké prase. Něco hledalo v podrostu a hladově žvýkalo. Cítil jsem jeho typický nepříjemně nasládlý pach. Když si mě všimlo, vyběhlo proti mně, já sebou trhnul a probudil se. Malá zlá očka jako kdyby se na mě stále odněkud upírala.
“Zatracený prase,” zabručel jsem nahlas, když jsem si utíral vodu z obličeje. Ten pocit byl tak silný, že jsem se ho nemohl zbavit. Stále mi bušilo srdce.
Věděl jsem, že [[o víkendu na mě opět čeká les.->Kapitola 2 - list]] Ale skutečně na mě čeká něco v něm?]
Nevěděl jsem, proti čemu stojím, ale rozhodně jsem tomu nedůvěřoval. O své příčetnosti nemluvě. Jak bych si ve skutečnosti mohl něco takového pamatovat? Toho posledního panáka jsem pít rozhodně neměl.
Nadechl jsem se, že jí odpovím, ale pak jsem se vzpamatoval. Mluvit s představami ve své mysli nezní jako dobrý nápad. Místo odpovědi jsem zavřel oči a soustředil se na přítomnost - lehký pocit chladu, bosé nohy na zemi, vlhký obličej. S trochou soustředění prostě zmizela.
V noci se mi o ní ovšem zdálo. Přitlačila mě svým tělem na skálu. Nebylo mi to příjemné, nechtěl jsem, aby mě měla takhle v pasti. Mohl jsem to buď [[strpět,->Strpět]] protože z ní dýchalo nebezpečí a já měl zdravé pudy sebezáchovy, nebo si tvrdě [[vymezit hranice]] a riskovat, že to skončí fyzickým střetem úplně jiného druhu, než by se mi líbilo.
Jel jsem znovu na to samé místo. Vyrazil jsem hned v pátek brzy ráno, abych měl co nejvíc denního světla. Stejně jsem neměl víc než šest hodin - ale to bohatě stačilo. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Ten převis jsem prostě nedokázal znovu nalézt. Nedokázal jsem ani prolomit to ohlušující ticho, úplné vakuum, které ostře kontrastovalo s posledním víkendem, který jsem tu strávil. Nic mi neodpovídalo. Nenacházel jsem žádné cesty. Bylo tu jenom šero a řídký protivný déšť.
Po tom divném zážitku v týdnu jsem si myslel, že přesně vím, co udělat - vzít jen nejnutnější věci, najít to místo, obětovat tam pár kapek krve - a prostě přijde.
Vzpomněl jsem si, jak často jsem měl pocit, který jsem si teprve během uplynulých dní spojil s ní. Měla tehdy jiný význam - byla to bytost, která žije v šeru. Nebo spíš ze šera dělá útulné místo. Stýskalo se mi po tom pocitu. Dikdi, tak jsem jí myslím říkal. Připomínalo mi to klapnutí dvou klacíků o sebe. Jenže teď už se to jméno nehodilo. Už jsem nebyl dítě.
Zkusil jsem si zout boty - co kdyby to pomohlo. Pomalu mi to přestávalo vadit. Nebo na tom možná jenom nezáleželo. Napadlo mě, že možná obecně otupuji vůči bolesti, ale neznepokojilo mě to.
Chtěl jsem zavolat její jméno, ale neznal jsem ho. Nedokázal jsem najít zvuk, který bych jí dokázal přisoudit. Nic k ní nepatřilo. Vzpomněl jsem si na pohádky, kde znát něčí jméno znamenalo mít nad ním určitou moc.
Chodil jsem celé hodiny. Obcházel jsem skály, brodil se úzkými stružkami potůčků, které tečou jenom při dlouhém dešti nebo tání, nazdařbůh se vydával zvířecími stezkami. Mohl jsem být velmi blízko, ale i úplně někde mimo. Nedokázal jsem to určit. Ztrácel jsem sebejistotu.
Nakonec jsem si všiml, že světla začíná pomalu ubývat. Mohl jsem si buď [[najít nějaké místo->Přespat pod vývratem]] k utáboření se někde blízko, nebo [[pokračovat v hledání->Bloudění]]. Problém byl, že jsem vyrazil extrémně nalehko a spoléhal, že noc přečkám pod ochranou převisu a ohně. Bez nich mě bude čekat skutečně velmi náročná zkouška, protože v noci už lehce mrzlo.
Další možnost samozřejmě byla to [[vzdát.->Vysrabit]] Dojít během několika málo hodin do nějaké vesnice. Dokonce bych možná tu a tam chytil GPS signál. Nebo aspoň někam na osadu. Bylo by to rozumné. Zodpovědné. Racionální. Neriskoval bych zdraví, eventuálně život. A kdybych měl radit komukoli druhému, bez zaváhání bych mu rozhodně doporučil přestat se chovat jako puberťák. Samozřejmě pokud by někdo byl vůbec tak pitomý, aby se vydal na konci podzimu na vandr bez spacáku. Tahle frajeřina se mi evidentně nějak vymkla.
(set: $run to $run + 1)
Očichala mi krk. Pak mi olízla kůži. Bylo to zároveň nechutné a vzrušující zároveň.
“Bojíš se, chlapečku?” vysmála se mi šeptem. Pak kousla a bolelo to.
Ráno jsem na té straně cítil natažený sval. A nechtěl jsem přemýšlet, proč to ve mně vyvolává zvláštní mravenčivý pocit.
Věděl jsem, že [[o víkendu na mě opět čeká les.->Kapitola 2 - list]] Ale skutečně na mě čeká něco v něm? Nevěděl jsem, jestli v to doufat, nebo se toho obávat.
(set: $sex to $sex + 1)
Zavrčel jsem, chytil ji za tmavé zacuchané vlasy a kousl do ramene. Chutnala po smolnatém dřevě a vlastní živočišné vůni. Vůbec neprotestovala. Z vymezení hranic se tak stalo něco důvěrnějšího. Právě tímto gestem jsem jí propadl.
Ráno jsem se vzbudil vzrušený a nespokojený.
Věděl jsem, že [[o víkendu na mě opět čeká les.->Kapitola 2 - list]] Ale skutečně na mě čeká něco v něm? Nevěděl jsem, jestli v to doufat, nebo se toho obávat.
(set: $respect to $respect + 1)
Bloudění k ničemu nebylo. Začal jsem mít strach, že mě noc zastihne nepřipraveného. Se svým obvyklým vybavením bych byl v suchu - rozhodil bych na karimatku spacák, nad sebe roztáhl plachtu a nic by mi nechybělo. Mohl bych být hotový během čtvrthodiny.
Jenže o tom tenhle vandr nebyl. Měl jsem jenom malou láhev vody, lano, zapalovač, nůž. Vzal jsem si v zásadě akorát jídlo. Oheň jsem tu rozdělat nemohl, na to tu bylo příliš stromů.
Ještě nemrzlo, ale daleko k tomu nebylo.
Našel jsem smrkový hájek, kde bylo pod hustými větvemi prakticky sucho i za podstatně horšího počasí než dnes. Opatrně jsem probral spodní větve, které jsem věděl, že by zanedlouho stromy stejně shodily, a udělal si z nich měkké a hlavně teplé lůžko, a ze všech stran ho obestavěl spadlými větvemi a chvojím, aby na mě nefoukalo. Nešlo to moc dobře, měl jsem jenom nůž. Když jsem ale přidal ještě několik náručí suchého bukového listí, měl jsem pelech, kde jsem měl dobrou šanci přečkat noc relativně bez úhony.
Uzavřenost prostoru mi to přinášela pocit bezpečí. Pod sebe jsem hodil pláštěnku z batohu a doufal, že mě softshellka v noci aspoň jakž takž ochrání. A že nezačne znovu pršet. Stáhl jsem si kapuci těsně kolem hlavy.
Stihl jsem to poměrně těsně před setměním. Najedl jsem se a napil. Čekalo mě nějakých 15 hodin tmy a chladu. Nemělo to racionální, sdělitelný důvod. Nedokázal bych to vysvětlit jinak, než potřebou sáhnout si na dno. Osahat si, co ještě zvládnu. Odvěká mužská potřeba zdivočet.
Jenže zároveň v tom bylo ještě něco. Les poslouchal. Číhal. Nechával jsem ho přijít blíž.
Ležel jsem schoulený mezi kmeny, připravený přijmout cokoli, co přinese.
Noc byla dlouhá. Probouzel jsem se chladem a zase usínal. Přicházeli. Vousatý stařec s holí, na níž se houpalo pověšené peří. Další, který držel v prstech jednoduchou dřevěnou flétnu. Hrál zvláštní melodii, které jsem se dlouho nemohl zbavit. Viděl jsem je průhledem mezi větvemi a snažil se před nimi skrýt, ale věděli o mně. Pak přišel ten muž s jelení lebkou a oštěpem, před nímž jsem předtím utekl. Starci mě uchopili každý z jedné strany za paži a přiměli vylézt z mého primitivního lože. Předvedli mě před něj. Byl v plné síle a tělo měl pokryté jizvami. Snažil jsem se vytrhnout, měl jsem z něj hrůzu, ale nedovolili mi to. Potřeli mi obličej směsí krve a bláta a vlasy propletli šlahouny rostlin. Vzali kostěný nůž a na každé straně hrudi mě mělce škrábli. Pak muž k mému překvapení sňal z hlavy lebku a položil ji na mou hlavu. Předal mi i oštěp. “Odteď jsi jejím lovcem ty,” řekl mi vážně. Nechápal jsem, co tím myslí ani co si s tím mám počít. Převzal od jednoho ze starců hůl a tomu zase ten třetí vložil do rukou flétnu. Jen co měl prázdné ruce, sehnutá záda se mu narovnala. Lehce nám pokývl, usmál se a zmizel ve tmě.
Ráno mě bolelo za krkem a cítil jsem namožené prsní svaly právě tam, kde mě ve snu starci škrábli. Přičítal jsem to včerejší stavbě. Byl jsem úplně prokřehlý. Ztuhle jsem se vyškrabal, nikde ani stopa, že by tu v noci byl kdokoli kromě mě. O jelení lebku jsem nestál, ale s oštěpem v ruce bych se nepochybně cítil jistější.
Byl jen jediný způsob, jak se zahřát. [[Jít dál.->Brána]] Oproti včerejšku jsem měl pocit, že mě napadá ještě jedna cesta, kterou jsem neprošel. Včera jsem ji zavrhnul kvůli schůdnosti, ale pořád jsem měl lano.
(set: $sex to $sex + 1)
Setmělo se. Odmítal jsem se vzdát. Odmítal jsem se zastavit. Zkusil jsem ji zavolat jejím dětským jménem. Ticho. Snědl jsem čokoládovou tyčinku. Bosé nohy mě bolely, ale měl jsem pocit, že když se obuju, bude to všechno marné, úplně a docela marné.
Netuším, jak dlouho to trvalo, než jsem pod nohama místo zatraceného bukového listí ucítil sypký písek. Byla to docela jiná stezka než ta, co mě přivedla pod převis minule, ale někam vedla. Rychle se stáčela do hloubky a klouzala. V noci to bylo obzvlášť nebezpečné.
Uvázal jsem ke stromu lano a s jeho pomocí se opatrně spouštěl dolů. Ve skutečnosti by tohle chtělo spíš sedák a reálně slanit. Nebyla to vlastně žádná cesta, jenom suchý kamenitý svah přecházející ve skalní stěnu, jak jsem postupně zjistil.
Jindy bych měl dost příčetnosti, abych tohle nezkoušel. Sám, potmě a prakticky bez vybavení. V té chvíli mi na tom nezáleželo. Jediná cesta byla kamkoli vpřed. [[Dolů.->Nemeton v noci]] Ani jsem si nemohl být jistý, že mi lano skutečně vystačí - ale ze tmy pod sebou jsem odhadoval, že ano.
(set: $run to $run + 1)
Nakonec zdravé pudy sebezáchovy zvítězily nad pitomou snahou si zvednout sebevědomí nezralým machrováním. O přežití v lese jsem toho věděl dost na to, abych zhodnotil, na co mám, a na co ne. A spát v mrazu bez vybavení byl příliš šílený podnik i na mě.
Dostat se do nejbližší vsi nebylo nakonec těžké. V pohodě jsem stihl večerní vlak a po horké sprše si do půlnoci povídal s Iškou v kuchyni. Zželelo se jí mě, když viděla, jak sklesle jsem dorazil.
Ráno jsem sbalil pořádně a vyrazil s novým odhodláním. V pondělí jsem musel do školy až pozdě odpoledne, takže jsem si naplánoval návrat na dopoledne.
Cesta s těžkým batohem byla o dost náročnější. Obcházel jsem doslova každou skalku, nachodil kilometry tam, kde jsem to měl projité už od předešlého dne. Marně. Když se začalo smrákat, našel jsem si jeden ze zabydlených kempů a rozdělal oheň. Šel jsem spát brzy a ráno vstal, jakmile začala obloha blednout.
Noc byla dlouhá. Probouzel jsem se a zase usínal. Přicházeli. Vousatý stařec s holí, na níž se houpalo pověšené peří. Další, který držel v prstech jednoduchou dřevěnou flétnu. Hrál zvláštní melodii, které jsem se dlouho nemohl zbavit. Viděl jsem je průhledem mezi větvemi a snažil se před nimi skrýt, ale věděli o mně. Pak přišel ten muž s jelení lebkou a oštěpem, před nímž jsem předtím utekl. Starci mě uchopili každý z jedné strany za paži a přiměli vylézt z mého primitivního lože. Předvedli mě před něj. Byl v plné síle a tělo měl pokryté jizvami. Snažil jsem se vytrhnout, měl jsem z něj hrůzu, ale nedovolili mi to. Potřeli mi obličej směsí krve a bláta a vlasy propletli šlahouny rostlin. Vzali kostěný nůž a na každé straně hrudi mě mělce škrábli. Pak muž k mému překvapení sňal z hlavy lebku a položil ji na mou hlavu. Předal mi i oštěp. “Odteď jsi jejím lovcem ty,” řekl mi vážně. Nechápal jsem, co tím myslí ani co si s tím mám počít. Převzal od jednoho ze starců hůl a tomu zase ten třetí vložil do rukou flétnu. Jen co měl prázdné ruce, sehnutá záda se mu narovnala. Lehce nám pokývl, usmál se a zmizel ve tmě.
Ráno mě bolelo za krkem a cítil jsem namožené prsní svaly právě tam, kde mě ve snu starci škrábli. Přičítal jsem to včerejšímu bloudění s těžkou krosnou. Z teplého spacáku se mi ukrutně nechtělo. Ztuhle jsem se vyškrabal, nikde ani stopa, že by tu v noci byl kdokoli kromě mě. Z uhlíků jsem rozfoukal ohýnek a než se rozednilo, uvařil jsem si horký čaj.
Nezahřál mě na dlouho. Byl jen jediný způsob, jak vyhnat chlad. [[Jít dál.->Brána II]] Nakonec jsem v zoufalství zkusil takovou fakt blbou zvířecí stezičku. Bylo absurdní se po ní vydat, ale viděl jsem, že na druhé straně asi bude nějaká skála. A protože jsem nechtěl dopadnout jako předtím, odhodlaně jsem sundal krosnu, nahoře uvázal lano ke stříbrnému bukovému kmeni a opatrně se zkusil spustit dolů, abych se tam porozhlédl.
Prošel jsem bránou tvořenou dvěma vyvrácenými stromy, zapřenými o sebe. Něco se tím změnilo. Byla to docela jiná stezka než ta, co mě přivedla pod převis minule, ale někam vedla. Místo sypké listovky tu byl jemný písek. Rychle se stáčela do hloubky a klouzala.
Ve skutečnosti by tohle spíš než lano chtělo spíš sedák a reálně slanit. Nebyla to vlastně žádná cesta, jenom suchý kamenitý svah přecházející ve skalní stěnu, jak jsem postupně zjistil.
Konečně jsem se ocitl na nějaké plošince. Slyšel jsem tu šumění vody - které tu ani v tuto roční dobu nebylo samozřejmé. Nade mnou musel být dost silný pramen. Když jsem se vydal po zvuku, zjistil jsem, že se plošinka rozšiřuje na místo, kde by se dalo velmi pohodlně přespat i tábořit. Kraj lemovalo křoví, ale přímo u stěny byl suchý písek chráněný převisem. A za ním spadal v příkrých kaskádách potůček - vzácnost v téhle suché písčité krajině. Předpokládal jsem, že v létě po něm zbude jen suchá průrva ve skále, čekající na podzimní deště.
Rozdělal jsem si oheň ze dřeva, které tu evidentně nikdy nikdo nesbíral. Nikdy jsem nechápal mýtus o Prométeovi tak hluboce jako dnes. Trochu jsem se rozehřál už předtím pohybem, ale horká instantní polívka a teplo ohně ve mně probouzely euforii.
Během dumání při pohledu do ohně jsem došel k tomu, že skutečně mám potřebu [[přechodového rituálu.->Nemeton 1]] Neměl mě jím ovšem ve skutečnosti nikdo provázet. Být na to sám byla ve skutečnosti součást.
Strávil jsem tu celý den, odešel jsem jen pro zásobu dřeva. Pod hlohem jsem z vhodného kamene vytvořil něco mezi odkládacím stolem a jednoduchým oltářem. Byl stabilní a v zásadě rovný, víc jsem nepotřeboval. I tak mě to stálo hodně fyzického i mentálního úsilí - měl jsem možnost si vyzkoušet, jak funguje páka v praxi. Zlomil jsem na tom dva suché smrkové kmínky.
Na plecháček jsem nad ohněm postupně nasbíral vrstvičku sazí, které jsem setřel a pečlivě smíchal s kapkou vody. Bylo to extrémně primitivní, ale předpokládal jsem, že by to mělo fungoval. Přiostřil jsem si špičku nože. Věděl jsem, že potřebuji soumrak k tomu, co se chystám provést.
Svlékl jsem se a umyl v ledové vodě. Stále nahý jsem se usadil u ohně, zády ke skále. Vzpomněl jsem si na melodii, kterou v noci hrál jeden ze starců. Zkusil jsem ji zazpívat a brzy přišel na to, jak zní. Přicházela v různých obměnách. Očistil jsem nůž v ohni.
O léčebném tetování jsem slyšel už před nějakou dobou, načetl jsem si, jak se odborně provádí, ale neodhodlal se k němu. Teď jsem cítil, že je čas. Na těle jsem cítil přesné místo, kam ho potřebuji umístit - na solar plexus. Označil jsem si ho pro jistotu propiskou.
Z lékárničky jsem vybrakoval dezinfekční gel a náplast, ale vzhledem k pochybné čistotě samotného barviva jsem pochyboval, že to má význam. Kdyby ranka vyhnisala, barvivo by se z kůže uvolnilo. Neměl jsem ovšem tady na místě moc jiných možností. Bral jsem, co tu bylo.
Ztichl jsem. Chvíli jsem se vědomě uvolňoval. Nechat se říznout od někoho jiného, to by byla jedna věc. Říznout sám, navíc v takovém místě, vyžadovalo popřít veškeré pudy sebezáchovy.
Přiložil jsem špičku nože ke kůži a zadržel dech. Rozestoupila se skoro sama. Krátký nehluboký řez a přes něj další dva šikmé. Nebolelo to tolik, jak jsem čekal. Kapesníčkem jsem setřel krev - nebylo jí mnoho - a hodil ho do ohně. Měl jsem pocit, že s krví ze mě spadla i jakási tíha. Opatrně jsem vetřel pigment a zalepil obyčejnou větší náplastí.
Ta žena nepřišla. Ani jsem to vlastně už nečekal. Ve skutečnosti tenhle víkend patřil mně samému. Existenciálnímu strachu a vědomému opuštění jej.
[[Do civilizace->Kapitola 3 - List]] jsem se i přes další chladnou noc nevracel rád.
Prošel jsem bránou tvořenou dvěma vyvrácenými stromy, zapřenými o sebe. Něco se tím změnilo. Byla to docela jiná stezka než ta, co mě přivedla pod převis minule, ale někam vedla. Místo sypké listovky tu byl jemný písek. Rychle se stáčela do hloubky a klouzala.
Uvázal jsem ke stromu lano a s jeho pomocí se opatrně spouštěl dolů. Ve skutečnosti by tohle chtělo spíš sedák a reálně slanit. Nebyla to vlastně žádná cesta, jenom suchý kamenitý svah přecházející ve skalní stěnu, jak jsem postupně zjistil.
Konečně jsem se ocitl na nějaké plošince. Slyšel jsem tu šumění vody - které tu ani v tuto roční dobu nebylo samozřejmé. Nade mnou musel být dost silný pramen. Když jsem se vydal po zvuku, zjistil jsem, že se plošinka rozšiřuje na místo, kde by se dalo velmi pohodlně přespat i tábořit. Kraj lemovalo křoví, ale přímo u stěny byl suchý písek chráněný převisem. A za ním spadal v příkrých kaskádách potůček - vzácnost v téhle suché písčité krajině. Předpokládal jsem, že v létě po něm zbude jen suchá průrva ve skále, čekající na podzimní deště.
Rozdělal jsem si oheň ze dřeva, které tu evidentně nikdy nikdo nesbíral. Nikdy jsem nechápal mýtus o Prométeovi tak hluboce jako dnes. Trochu jsem se rozehřál už předtím pohybem, ale horká instantní polívka a teplo ohně ve mně probouzely euforii.
Během dumání při pohledu do ohně jsem došel k tomu, že skutečně mám potřebu [[přechodového rituálu.->Nemeton 1]] Neměl mě jím ovšem ve skutečnosti nikdo provázet. Být na to sám byla ve skutečnosti součást.
Konečně jsem se ocitl na nějaké plošince. Slyšel jsem tu šumění vody - které tu ani v tuto roční dobu nebylo samozřejmé. Nade mnou musel být dost silný pramen. Když jsem se vydal po zvuku, zjistil jsem, že se plošinka rozšiřuje na místo, kde by se dalo velmi pohodlně přespat i tábořit. Kraj lemovalo křoví, ale přímo u stěny byl suchý písek chráněný převisem. A za ním spadal v příkrých kaskádách potůček - vzácnost v téhle suché písčité krajině. Předpokládal jsem, že v létě po něm zbude jen suchá průrva ve skále, čekající na podzimní deště.
Rozdělal jsem si oheň ze dřeva, které tu evidentně nikdy nikdo nesbíral. Nikdy jsem nechápal mýtus o Prométeovi tak hluboce jako dnes.
Neměl jsem žádný spacák ani karimatku, ale našel jsem tu dost suchého listí, abych noc přečkal bez újmy. Skalní stěna odrážela teplo na mě a keře poskytovaly ochranu proti většině větru.
Usnul jsem velmi záhy. Přicházeli. Vousatý stařec s holí, na níž se houpalo pověšené peří. Další, který držel v prstech jednoduchou dřevěnou flétnu. Hrál zvláštní melodii, kterou jsem se dlouho nemohl zbavit. Pak přišel ten muž s jelení lebkou a oštěpem, před nímž jsem předtím utekl. Starci mě ochopili každý z jedné strany za paži a přiměli vstát z mého primitivního lože. Předvedli mě před něj. Byl v plné síle a tělo měl pokryté jizvami. Snažil jsem se vytrhnout, měl jsem z něj hrůzu, ale nedovolili mi to. Potřeli mi obličej směsí krve a bláta a vlasy propletli šlahouny rostlin. Vzali kostěný nůž a na každé straně hrudi mě mělce škrábli. Pak muž k mému překvapení sňal z hlavy lebku a položil ji na mou hlavu. Předal mi i oštěp. “Odteď jsi jejím lovcem ty,” řekl mi vážně. Nechápal jsem, co tím myslí ani co si s tím mám počít. Převzal od jednoho ze starců hůl a tomu zase ten třetí vložil do rukou flétnu. Jen co měl prázdné ruce, sehnutá záda se mu narovnala. Lehce nám pokývl, usmál se a zmizel ve tmě.
Ráno mě bolelo za krkem a cítil jsem namožené prsní svaly právě tam, kde mě ve snu starci škrábli. Přičítal jsem to včerejšímu slézání dolů. Ztuhle jsem se vyškrabal, nikde ani stopa, že by tu v noci byl kdokoli kromě mě. O jelení lebku jsem nestál, ale s oštěpem v ruce bych se nepochybně cítil jistější.
Během dumání při pohledu do ohně jsem došel k tomu, že skutečně mám potřebu [[přechodového rituálu.->Nemeton 1]] Neměl mě jím ovšem ve skutečnosti nikdo provázet. Být na to sám byla ve skutečnosti součást.
Víkendy jsem trávil v lese, ale už jsem nikdy nevyrazil bez spacáku a žďáráku. Naopak jsem přestal nosit vodu a jídlo. S plnou výbavou bych se sem tím terénem dostával těžko - spacák jsem spouštěl zvlášť po laně, protože s krosnou bych se asi jedním nebo dvěma místy měl problém protáhnout. Vody bylo v potůčku na pití dost, ale jídlo byla nová výzva. Učil jsem se lovit a hledat. Rychle jsem se naučil nebýt vybíravý, ale najít larvy tesaříků a bukvice nebylo snadné. Trnky a hložinky jsem v okolí obral dost rychle. Přišel jsem na to, kde hledat zimující šneky. Oproti všem předpokladům to zase taková delikatesa v mém podání nebyla, ale když se uvařili, dali se sníst. Nejspíš jsem neměl správný postup. Nebo to s drobnými páskovkami nefungovalo tak dobře.
Když napadl sníh, všechno se zkomplikovalo. Často jsem o víkendech usínal s hladem, ale věděl jsem, že mi to nemá jak ublížit. Cítil jsem se živě. Přespával jsem na tom místě, kde jsem si udělal tetování. Zahojilo se naštěstí bez větších problémů, mazal jsem ho nějakým krémem od Išky. Nakonec bylo světlejší, než jsem si ho představoval původně, protože hodně sazí se odloučilo se strupy, a trochu asymetrické, jak na jedné straně přeci jen trochu hnisalo. Nezáleželo na tom. Hlavně že tam bylo. Všiml jsem si, jak rychle mi rostou nehty.
Během zápočtového týdne jsem napsal dohromady pět písemek. Bylo to vyčerpávající a vzalo mi to veškerou energii, kterou jsem načerpal v lese. Při testu z demografie mi několik otázek poradila Adéla, jinak bych neprošel. Znovu se začal vkrádat ten pocit cizoty. Nenáviděl jsem ho. Nechápal jsem, proč mám něco takového vlastně dělat - všechno to bylo najednou úplně vzdálené. Neměl jsem žádné dlouhodobé cíle.
Znovu se vrátil ten dusivý sen o betonovém městě. Jednou přede mnou proběhl vyděšený srnec se shozeným parožím, až se údery kopýtek rozléhaly prázdným prostorem. Před další zdí si nedal pozor a vletěl plnou rychlostí přímo do ní. Rozbil si hlavu tak, že byl okamžitě mrtvý. Vzbudil jsem se s obrazem roztříštěných kostí, stékající krve a vytřeštěného oka, mrtvě upřeného na mě.
Slunovratový večer jsem strávil s partou známých v čajovně na koncertě. Bylo mi mezi nimi trochu lépe. Pilo se leccos, měl jsem menší zábrany než jindy. Kolem desáté mi napsala Iška, že přijde, protože vánoční večírek s lidmi z kruhu se nevyvedl podle jejích představ. Potěšilo mě to. Dorazila rozjitřená a už trochu připitá, takže jsme se už pak oba drželi spíš čajových specialit. Na spánek nikdo nemyslel. Spolu s vodnicí, tlumeným světlem a tancem to i tak byla zvláštně nabuzující směsice.
Trochu jsme tancovali a blbli. Bylo jí horko, tak si sepnula dredy do drdolu, a na šíji stříbrně zasvítil piercing. Bezděčně jsem po těch místech přejel konečky prstů. Zachvěla se. Uvědomil jsem si, že je mezi námi nějaké napětí, které tam jindy nebývá.
Nejdelší, nejtemnější noc. Někdo přišel s rituálem spálení věcí, které chceme nechat za sebou. Původně se měly psát na papírky, ale já tam hodil papír s dopisem od Radky. Iška sundala z ruky široký kožený náramek, který na něm nosila, co ji znám. Z ohně jsem ucítil zápach pálící se bílkoviny.
Její zápěstí bez něj najednou vypadalo zvláštně zranitelně. Když jsem si prohlížel světlý pruh, který po něm zůstal, všiml jsem si jemné linie, která z kůže malinko plasticky vystupovala, a ještě jemnějších rovných linek. Stopy po žiletce byly ovšem staré a dávno vybledlé. Pochopil jsem to tak, že pro ni nastal čas tohle období přestat skrývat, a usmál se na ni. Vzal jsem ji za ruku v gestu prosté sounáležitosti, protože jsme za sebou oba nechávali něco bolavého, ale v té chvíli to vyznělo i jako jiný druh blízkosti. Přitulila se ke mně. V tmavomodrých očích, které v tu chvíli vypadaly skoro černé, se jí odrážely plameny. Působila zranitelně, což jsem u ní neznal.
Na byt jsme šli samozřejmě společně. Trochu rozpačitě pořád za ruku.
“Je nejtemnější noc, pamatuješ? Bojím se,” prohlásila.
“Jenom jestli nejsem to nejděsivější, co tu potkáš,” zasmál jsem se. Byla to otřepaná fráze, ale poslední dobou jsem si někdy nebyl jistý, co vlastně jsem.
Vážně se na mě podívala. “Tobě fakt věřím, víš?”
Polkl jsem. Zastavil jsem se, její drobnou studenou dlaň ve své, a přitáhl si ji do náruče. Chvíli jsme tam jenom tak stáli. Vyvolalo to ve mně nějaký pocit, který jsem neuměl přesně dešifrovat. Něco se ve mně stáhlo, ale ne nepříjemně. Nechtěl jsem se zabývat tím, proč ve mně její prohlášení vyvolalo i bodnutí viny a lítosti, a místo toho ji prostě chvíli držel. Uvědomil jsem si, že je drobnější, než jak ji běžně vnímám, a vlasy jí voní šamponem.
Doma jsem předpokládal, že prostě zapadneme každý do své postele. Už jsem mizel z předsíně, když mě zadržela. “Vítku…”
Ohlédl jsem se na ni. Nejistě přešlápla. “Copak?”
Místo čehokoli se ke mně natáhla v jasném gestu, že stojí o polibek. Mohl jsem se k ní buď [[sklonit a nabídku přijmout,->Noc s Iškou]] nebo ji prostě jenom obejmout a pak jí popřát [[dobrou noc.->Jít spát]]
Sklonil jsem se k ní. Chutnala sladce a čajově. Hodně rychle jsem ztrácel zábrany. Kousl jsem ji do rtu a podle tichého zamručení se jí to líbilo, stejně jako nehty zaťaté do ramene. Odtáhl jsem se.
“Promiň, to je blbost. Dneska už fakt nezvládnu být opatrný a hlídat se. Ublížil bych ti, a pak už bys mi nevěřila.”
Podívala se na mě, jako kdybych se zbláznil. “Nechci, abys byl opatrný.”
Místo odpovědi jsem jenom souhlasně zamručel, přitáhl si ji blíž a zakousl se do toho jemného místa na rozhraní krku a ramene, až tiše zakňučela. Bylo osvobozující ji sevřít svou skutečnou silou. Byla vláčnou kořistí, kterou jsem se mohl nasytit. Kořistí, která mi nabízela nejcitlivější místa k ochutnání. Její reakce na mou brutalitu mě pobízely, abych se vzdal jakýchkoli zábran, veškeré příčetnosti. Měl jsem hlad příliš dlouho, než abych ho té noci dokázal krotit.
Ráno jsme se oba vzbudili rozbolavělí a rozpačití. Váhal jsem, jestli se jí [[omluvit, ->Omluva]] nebo to prostě [[nechat být.->Nechat to být]] Konec konců, neprotestovala.
(set: $respect to $respect + 1)
“Nejsme střízliví,” podotkl jsem. “A taky bych nechtěl, aby to pak mezi námi bylo divný, na to tě mám moc rád.” Byla to pravda - byla teď jedním z mých nejbližších lidí. Kromě rodiny a Martina, který byl kamarád od základky, byla nejblíž nějakému pevnému bodu v mém životě. Nechtěl jsem ten vztah ohrozit.
Věděl jsem navíc z našich minulých rozhovorů, že často má tendenci se s někým vyspat prostě proto, že je to podvědomá platba za blízkost a pozornost. Nechtěl jsem, aby ten pocit měla i se mnou.
Neviděl jsem jí do obličeje, ale měl jsem pocit, že se cítí odmítnutě. “Hej, to není tak, že bych nechtěl. Jenom to není priorita.”
Vyvlíkla se mi. “Promiň, půjdu spát. Jsem unavená.”
“A nechceš se prostě jenom tak tulit?” napadlo mě. Fyzický kontakt mi chyběl taky.
Nakonec jsme spali u ní v posteli, přitulení k sobě. Bylo to uklidňující. Mít v náručí holku bylo příjemné samo o sobě, ale když za tím nebyla žádná očekávání, požadavky a vzájemná zranění, bylo to o to lepší.
Ráno se mi zavrtala do ramene a nechala se hladit po zádech, dokud jsme se nevybatolili z postele. To už bych býval asi morálku ji odmítnout neměl, ale naštěstí už měla rozum ona. Ustáli jsme to podle mě dobře. Podle toho, jak spokojeně působila, ten pocit sdílela.
Bylo to naše rozloučení na dlouhou dobu. Odpoledne jsem odjel [[k tátovi na Vánoce->Vánoce u otce]] a během zkouškového období jsem se tu neměl objevit skoro vůbec. Napadlo mě, jestli ji budu postrádat, až zmizím do lesa. Sám jsem nevěděl.
(set: $run to $run + 1)
“Pro…” musel jsem si odkašlat, aby mé hlasivky začaly spolupracovat. “Promiň,” zamumlal jsem a vyhnul se jejímu pohledu. Místo toho jsem očima sklouzl po její paži, kterou na vnitřní straně hyzdily fialové modřiny. Ublížil jsem jí.
“Co je?” zamumlala rozespale a přitulila se ke mně blíž. Lehla si mi hlavou na rameno a položila si hlavu přes můj hrudník, takže jsem svou tvorbu měl na očích. Taky jsem si mohl prohlédnout její záda. Propadal jsem se hanbou.
Jemně jsem přejel prsty po stopách svých zubů.
Podívala se, co tak nešťastně studuji. Uculila se jako dítě, kterému prošla lumpárna, a zvědavě si začala prohlížet, co jsem na ní napáchal. “Měl jsi snad v noci pocit, že děláš něco, co nechci?”
“Ne,” připustil jsem.
“Tak o co jde?” Zněla najednou spíš otráveně.
“O co jde? Příšerně jsem tě zřídil.”
“No a? Tak je to moje tělo, ne?”
“Jo, ale já bych s ním měl zacházet slušně.”
“Tak s tímhle patriarchálním bullshitem jdi do hajzlu.”
Svým prohlášením mě celkem vykolejila.
“Je to moje tělo a moje rozhodnutí, že se mnou tyhle věci můžeš dělat.”
Chvíli jsem to tiše trávil a nevědomky ji hladil po zádech. Uklidňovalo mě to. Spokojeně zavrněla. Políbil jsem ji na jednu z modřin, která vypadala, že se ještě vybarví, a přešlo to do vláčného mazlení a líbání. Byla hebká a hřála.
Nebyla to láska toho druhu co s Radkou. Žádné sebezapření. Žádná potřeba něco budovat. Jenom jednoduchá blízkost. Kamarádka, kterou jsem měl prostě jen tak rád.
Shodli jsme se, že nás to bavilo, ale opakovat to nějak pravidelně nejspíš nebudeme. Nestáli jsme o to být partneři. V těle mi zůstala jakási vláčnost. Bylo to poprvé, co jsem byl od rozchodu s někým spal, a vůbec poprvé, co jsem se úzkostlivě nehlídal. Po těle měla fialové kousance a rudé linie škrábanců a poté, co jsem o tom začal víc přemýšlet, mi to vlastně vůbec nebylo líto. Stejně jako mi nevadila moje poškrábaná záda. Podle toho, jak spokojeně působila, ten pocit sdílela.
Bylo to naše rozloučení na dlouhou dobu. Odpoledne jsem odjel [[k tátovi na Vánoce->Vánoce u otce]] a během zkouškového období jsem se tu neměl objevit skoro vůbec. Napadlo mě, jestli ji budu postrádat, až zmizím do lesa. Sám jsem nevěděl.
Sklouzl jsem očima sklouzl po její paži, kterou na vnitřní straně hyzdily fialové modřiny. Ublížil jsem jí.
Rozespale zamručela a přitulila se ke mně blíž. Lehla si mi hlavou na rameno a položila si hlavu přes můj hrudník, takže jsem svou tvorbu měl na očích. Taky jsem si mohl prohlédnout její záda.
Jemně jsem přejel prsty po stopách svých zubů.
Podívala se, co to studuji. Uculila se jako dítě, kterému prošla lumpárna, a zvědavě si začala prohlížet, co jsem na ní napáchal. Chvíli jsem to tiše trávil a nevědomky ji hladil po zádech. Uklidňovalo mě to. Spokojeně zavrněla. Políbil jsem ji na jednu z modřin, která vypadala, že se ještě vybarví, a přešlo to do vláčného mazlení, líbání a dalšího sexu. Byla hebká a hřála. Vypadala šťastně. Došel jsem k tomu, že asi neměla pocit, že bych se měl za něco omlouvat.
Nebyla to láska toho druhu co s Radkou. Žádné sebezapření. Žádná potřeba něco budovat. Jenom jednoduchá blízkost. Kamarádka, kterou jsem měl prostě jen tak rád.
Shodli jsme se, že nás to bavilo, ale opakovat to nějak pravidelně nejspíš nebudeme. No, možná podle toho, jak bude vypadat její i můj milostný život v příštích měsících. Nestáli jsme o to být partneři. V těle mi zůstala jakási vláčnost. Bylo to poprvé, co jsem byl od rozchodu s někým spal, a vůbec poprvé, co jsem se úzkostlivě nehlídal. Po těle měla fialové kousance a rudé linie škrábanců a poté, co jsem o tom začal víc přemýšlet, mi to vlastně vůbec nebylo líto. Stejně jako mi nevadila moje poškrábaná záda. Podle toho, jak spokojeně působila, ten pocit sdílela.
Bylo to naše rozloučení na dlouhou dobu. Odpoledne jsem odjel [[k tátovi na Vánoce->Vánoce u otce]] a během zkouškového období jsem se tu neměl objevit skoro vůbec. Napadlo mě, jestli ji budu postrádat, až zmizím do lesa. Sám jsem nevěděl.
Hned v přízemí starého domku mě zaplavila typická vůně dřeva a babiččina jídla. Venku už padla tma, v oknech svítila světýlka, která babička zbožňovala. V náručí byla drobná a křehká, když jsem se s ní vítal, křehčí než jindy, a voněla mýdlem. V obýváku už stál smrček. Věděl jsem, že čeká na mě, až ho ozdobím.
Kdysi jsme se ségrou trávívali Vánoce společně střídavě jeden rok u mámy a jeden u táty. Pořád se nám snažili dávat společné dárky, které jsme si ve skutečnosti společně nikdy moc neužili, a celé to bylo strašně umělé. Pak jsme to s Danielou odsabotovali. Jeden rok jsme konečně zůstali každý doma, pak já dojel do města, za tři dny společně k tátovi do hor - a bylo to.
Letos bylo obzvlášť zvláštní se vracet k rituálům, které se táhly až do mého dětství. Měl jsem pocit, že se z mé paměti vytrácejí.
Poznával jsem ale les. S tátou jsme se druhý den ráno vydali ke krmelcům. Poprvé jsem byl ve skutečně výrazně lepší kondici než on. Potěšilo ho to. Moc jsme toho nenamluvili, ale ukázal mi, jak líp klást pasti. Poradil mi, že se dá pozřít i mladé smrkové jehličí nebo vnitřní vrstva březové kůry, což nám na turisťáku zamlčeli, a jestli jsem někdy věděl, že žaludy k poživatelnosti potřebují tři dny promývat ve vodě, tak už jsem to zapomněl. Vlastně jsem pochyboval, že by po divokých prasatech ještě v lese nějaké zbyly. Semínka ze šišek mě učil vyklepávat už jako dítě, ale samotného mě to nenapadlo. Měl jsem pocit, že je kolem spousta jídla. Tušil jsem, že jakmile tam budu sám a nebudu mít v žaludku babiččinu svíčkovou, uvidím to hned jinak.
Doma jsem se pak probral věcmi z turistického oddílu. Našel jsem nějaké [[fotky->Sen z dětství]] z doby, kdy jsem do toho lesa jezdil s přáteli. Všechno bylo tehdy jiné.
Vykoukla na mě ovšem i malá sekyrka, kterou jsem si nachystal. Věděl jsem, že v lednu mi přijde vhod.
A pak ještě starší vrstva. Ta, která doopravdy bolela. Dětské kresby [[malé chatky v lese.->Chata]]
(set: $sen to 1)
(set: $sex to $sex + 1)
Při prohlížení fotek jsem si podle té příšerné kšiltovky vzpomněl na jeden vandr, když nám bylo tak třináct. Bylo to skoro poprvé, co jsme byli přes noc bez oddílu - Martin, Jíša, Katy s Jájou a já. Vyrazili jsme do Bílých Karpat na několikadenní puťák a spali, kde nás napadlo. Pomalu jsme si osahávali vlastní svobodu a schopnosti. A neschopnosti.
Zakufrovali jsme někde potmě, nakonec jsme spali pod širákem na kraji louky. Našel jsem si místo pod rozložitým jasanem - vyhovovalo mi, že pro jednou se nemusím mačkat s ostatními pod plachtami, protože na déšť to fakt nevypadalo. Zdál se mi první sen o té dívce, možná dokonce ženě - pod malováním hlínou a krví prosvítala nahá kůže, mezi zvířecími kostmi a kožešinami na mě upřela oči a vzala si, co chtěla. Z intenzivního snu jsem se vzbudil - taktéž poprvé - s ulepenými trenkami. Když jsem se u potoka zbavoval důkazů - narychlo, než se ostatní vzbudí - našel jsem na břehu starou kančí lebku. Tesáky z ní jsem si přivlastnil - doteď mi visí nad postelí.
Pak už jsem si nacházel chvíle soukromí preventivně i na vandrech, protože čistit spacák není velká zábava. Měl jsem pocit, jako by mě sperma na hlíně nějak magicky spojovalo se zemí.
Připomnělo mi to ten divný zážitek v listopadu.
Znovu se mi do ruky dostal [[obrázek chatky.->Chata]] Pak jsem fotky vrátil zpátky jejich zapomnění na dně šuplíku. Čekaly na mě [[jiné úkoly.->Vánoce u matky]]
(set: $chata to 1)
Vracel jsem se sem ještě hrozně dlouho, přinejmenším během střední, ale asi ještě i jednou nebo dvakrát během vysoké. V libovolnou dobu, v libovolném intervalu, ale pokaždé. Bylo to nevyhnutelné, všechna ta tíseň - a zároveň jsem ten starý zchátralý domek nedokázal ignorovat. Poslední léta jsem už ani nechodil dovnitř, protože se střecha verandy začala zřetelně naklánět (zvlášť od té zimy, kdy jeden boční sloupek nadobro uhnil a upadl) a střechou dovnitř zatékalo. Z dřevěných stěn se loupaly dlouhé cáry modrozeleného nátěru, některá skla z oken vypadla.
Pamatoval jsem si jedno z těch posledních slunných odpolední, kdy jsme tam seděli všichni čtyři. Už tehdy mi bylo vzácné. Máma seděla v houpačce a Daniela si hrála s blátem. Táta rozdělával oheň. Byl jsem tehdy ještě příliš malý, než aby si pamatoval podrobnosti, hlavní zůstal pocit. Stáhlo se mi hrdlo.
Po rozvodu rodičů jsem tam byl s mámou už jen párkrát. Byla to pokaždé jen bolestná připomínka něčeho, co mi tolik chybělo.
Vždycky jsem doufal, že jednoho dne se osvobodím. Škrtnu sirkou a celou chatrč nechám konečně proměnit v popel.
S úlevou jsem kresby zase zahodil na dno šuplíku. Jak bych mohl doufat, že zničím to místo, když jsem se nedokázal zbavit ani jeho připomínek? Znovu se mi do ruky dostala [[fotka z puťáku.->Sen z dětství]] Nakonec jsem všechno uklidil. Teď na mě čekaly [[jiné úkoly.->Vánoce u matky]]
Na Štěpána jsem jako obvykle vyrazil k mámě. Letos se mi do města chtělo ještě méně než jiné roky. Trochu ve mně pořád doznívala ta nepochopitelná noc s Iškou - ne že bych ji chtěl zopakovat - a dost jsem chtěl vypadnout do lesa. Daniela bude beztak celou dobu zalezlá a šprtat k atestacím.
Přišlo mi to tu chladné. Ne tím dobrým ospalým způsobem zimního lesa. Naše světy se dávno neprotínaly. Jejich svět - žensky ustaraný, zároveň ambiciózní a uspěchaný - se mi příčil. S tátou jsme vždycky sdíleli jakousi mlčenlivou kontemplativnost. Věděl jsem, že až po zkouškách vyrazím do lesa a nebudu vědět, kdy se vrátím, bude mi chtít půjčit svoje vybavení, ale ani ho nenapadne mi to rozmlouvat. Kdyby to věděly máma s Danielou, trnuly by hrůzou, že se mi něco stane.
Jenže to bylo celé. Co jsem s nimi dvěma měl sdílet? Jen povrchní řeči. Škola a spolužáci a opatrné našlapování okolo Radky, které mě vytáčelo. Konečně to přeteklo a já mámě řekl, co se stalo.
"Mami, víš, na čem to definitivně krachlo? Radka potratila."
Chvíli na mě nevěřícně mlčky koukala.
"Ještě že tak, viď? Akorát je ti blbý to říct nahlas,” zavrčel jsem.
“Je mi líto, že to bylo těžké pro vás dva,” pokusila se z toho diplomaticky vybruslit.
“Mami, to víme všichni, je to tak lepší. Jenže ten provinilý pocit už náš vztah prostě neunesl."
Povzdychla si. "Statisticky je mnohem…"
"Ježiši mami, tady nejde o žádnou posranou statistiku."
"Úspěšných těhotenství je míň než samovolných potratů."
"Úspěšných?" ušklíbl jsem se. Docela zle. Protože tohle slovo se prostě nehodilo. "Spíš to byl úspěšný samovolný potrat. Vyřešilo se tím její dilema."
Prostě ke mně přišla a objala mě. Chvíli trvalo, než jsem se uvolnil a objal ji zpátky.
Pak se odtáhla a suše prohlásila: "Stejně jsi s ní nebyl šťastný."
Vlastně měla pravdu. Překvapilo mě to. Možná mezi námi muselo něco, co mi do té chvíle připadalo abstraktní, definitivně a hmatatelně umřít. Chvíli jsem mlčel, zatímco hučela rychlovarka a mamka si zalévala turka.
"Mám pocit, že jsem selhal, mami. Že jsem měl… nevím, udělat něco víc. Nějak ji chránit." Zněl jsem ochraptěle a krk mě bolel, jak byl sevřený.
"Kdyby to tak vždycky šlo, chránit všechny okolo, viď?" Jak procházela okolo, sevřela mi na okamžik rukou rameno, a pak se usadila naproti mně.
Napadlo mě, že v tohle jsme si možná nejvíc podobní. Chvíli jsem přemýšlel, potřeboval jsem si rozmyslet, jak to vysvětlit. "Jenže ty vždycky děláš, co jenom můžeš. A pak už to můžeš pustit." Narážel jsem na její práci, ale asi to platilo i jinde.
"Nikdy si nejsem jistá, jestli jsem nemohla udělat víc," přiznala tiše a trochu nejistě, zatímco si lžičkou míchala kafe, aby se mohla vyhýbat mému pohledu.
"Když ne ty, mami, tak kdo už?" A k čemu to pak všechno bylo, všechny ty dny, kdy jsme ji postrádali? Kdy chyběla mně? A tátovi?
Usrkla kafe a spálila si jazyk.
Když jsme [[odjížděli,->Kapitola 4 - List]] byla už zase v nemocnici. Letos mi to skoro nevadilo.
Na tuhle vánoční tradici jsem se poslední roky těšil nejvíc. Byla neobvyklá už tím, že jsem vyrážel bez Radky, bývala u svých rodičů. Někdy s námi jezdil i Jíša, i když jsme na něj dávno příliš pomalí. Letos vyrazil slézat jakési zahraniční vrcholy, tak jsme s Martinem vyrazili na poklidný vandr ve dvou.
Nocovali jsme v seníku nad vesnicí. Znali jsme to tu už jako kluci, poprvé jsem tu byl jako prcek s tátou. Ohniště bylo stále na stejném místě, jenom jsme ho museli vyhrabat zpod sněhu. Pod zledovatělou krustou byla na výšku dlaně měkká bílá vrstva, skrývající černotu popela pod sebou. Rozdělali jsme oheň a ve směru, kam šlo nejméně kouře, si roztáhli přes celtu nafukovací karimatku. Protože byla fakt kosa. Jak jsme seděli, docela rychle jsme tahali další vrstvy přes záda a řešili odvěké dilema, jak se ohřát od ohně, ale zároveň si nic nepropálit. Vytáhl jsem termosku s horkým sladkým čajem. A Martin se rozpovídal o svých pokusech s bylinkami. Že mu pomohly nechat věci za sebou. A vnímat. Houbičky, šalvěj divotvorná, ayahuasca. Dřív jsem se své příčetnosti držel zuby nehty, ale měl jsem pocit, že potřebuji pustit i tohle.
"Tak ukaž," kývl jsem k Martinově překvapení.
Skoro doslova mu spadla brada. To mě pobavilo. Zalovil v batohu a vyndal malou zavařovačku s něčím hnědým naloženým v medu. “Houbičky. Místní. Letošní.” Zněl hrdě.
Trochu nedůvěřivě jsem si skleničku prohlédl, otevřel a očichal. I přes med jsem cítil slabý pach tlející hlíny a… prostě hub. Našel jsem si lžičku a trochu nabral.
“Moc to neochutnávej, není to žádná dobrota,” varoval mě. Zkusil jsem to jako s paralenovým sirupem, prostě spolknout. Podobně jako tehdy se mi chtělo trochu zvracet - ani ne tak z toho pachu, protože ten se hodně ztratil v medu, jako spíš o chvíli později z toho, že se mému žaludku nezamlouvaly. Pak se přidal takový divný pocit v podbřišku, ale naštěstí se to nakonec uklidnilo.
Martin mě zkoumavě pozoroval. Pokrčil jsem rameny. “To asi chvíli trvá, ne? Vypadáš, jak kdybys čekal, že mi naroste paroží.”
“O to ani tak nejde. Spíš mi přijde, že jsi celkově úplně jinej.”
Povzdychl jsem si a přikývl. Na Martina jsem nic hrát nemusel, natož nějakou posranou posedlost normálností. “Budeš mít pocit, že mi fakt hrabe…” Rozpovídal jsem se o posledních měsících, kdy jsme se neviděli. Nakonec ze mě vyrazil i to s tou vidinou ženy s pláštěm z černého peří. Dokonce jsem mu ukázal tetování. Podle jeho výrazu jsem se definitivně zbláznil. Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Nebe bylo naprosto neskutečné. Z temné modři oslnivě zářily hvězdy tak, že jsem pochopil víření na obrazech van Gogha. Měl jsem pocit, že se někam propadám, prolínám se s nocí a lesem. Konečně jsem měl pocit, že jsem plně přítomný tady a teď a zároveň propojený s každým kořenem a kamenem, spřízněný s vlky, srnami a lasičkami. Když si Martin všiml mého uchváceného výrazu, vědoucně se pousmál a dal si taky.
Přemýšlel jsem, že se [[ji->Hledání v lese]] vydám hledat. Nebo si prostě jen dám [[další lžíci medu.->Víc lysohlávek]]
Věděl jsem, že tam někde je, že nás sleduje, ale když jsem ji zkusil zavolat, nepřišla. Ani když jsme do ohně ulili čaj (alkohol jsme neměli) a obětovali kus chleba. Naučil jsem Martina melodii ze sna. Světlo ohně dodávalo všemu okolo nadpozemský jas a barvy. Vytáhli jsme kytary a zkusili improvizovat. Tóny měly své barvy, které se skládaly do barevných symfonií, a stromy kolem nás naslouchaly.
Před rozbřeskem jsem ji vyrazil hledat, ale našel jsem jen stopu bosé ženské nohy. Ráno jsem ji Martinovi chtěl ukázat, ale znovu jsem ji už nenašel.
Dal mi s sebou tu skleničku s medem. Prý poslední záchrana. Před čím, to neřekl. Před příčetností?
Chyběl mi snad ještě dřív, než jsem [[odjel zase zpátky.->Kapitola 5 - list]]
Nabral jsem na lžíci slušnou porci. Ta chuť mi vadila méně než prve. Měl jsem potřebu pohybu, prostě běžet jen pro ten pocit. Martin se s nadšením přidal. Běželi jsme bok po boku potmě nočním lesem - blížil se úplněk, takže jsme alespoň zhruba rozeznávali, kam šlapeme. Vyběhli jsme na neposkvrněnou zasněženou louku, která v měsíčním světle doslova zářila barevnými odlesky. Ta krása mě doslova dojímala. Cítil jsem za tuto chvíli hlubokou všepohlcující vděčnost, jako kdyby k tomuto okamžiku směřoval celý náš život.
Lehli jsme si do sněhu a koukali na hvězdy. Byly věčné a my tak nepatrní. A přesto jsme patřili do stejného vesmíru, nějak neviditelně propojení.
Vrátili jsme se potom k ohni a nakonec šli spát, bylo už skoro k ránu. Martin mi s sebou dal tu skleničku s medem. Prý poslední záchrana - před čím, to neřekl. Před příčetností?
Chyběl mi snad ještě dřív, než jsem [[odjel zase zpátky.->Kapitola 5 - list]]
Zkoušky se nezdály důležité. Testy před Vánoci jsem nějak prošel, teď mě čekaly dvě ústní. Nedokázal jsem se přimět otevřít knížky. Z antropologie jsem se dokázal docela slušně vylhat, protože jsem během courání po okolí města s půjčeným psem zvládl poslouchat nějaké podcasty a vlastně to bylo dost zajímavé, dávalo mi to nečekané odpovědi. Z občanského práva jsem vyletěl. Bylo pro mě momentálně naprosto nestravitelné. Vyvolávalo ve mně hluboký, bytostný odpor. Neměl jsem v sobě dost vůle ho překonat. Při druhém pokusu jsem byl snad ještě horší než při prvním, protože jsem si vytáhnul špatnou otázku.
Párkrát jsme se na bytě potkali s Iškou. Jedno odpoledne jsme spolu seděli v pokoji, pili čaj a oba se pokoušeli učit. Nakonec jsme si povídali. Zvažoval jsem, že ji s sebou někdy vezmu do lesa. Až bude teplo a vlídno, se zásobou všeho, co by mohla potřebovat. To, co jsem tam nalézal teď, jsem jí ukazovat nechtěl. Měla dost své vlastní existenciální samoty. Dost svých temných míst. Možná proto jsem její přítomnost tak vítal.
Byla půlka týdne. Měl jsem se učit na [[druhý pokus]] o zkoušku z občanského práva, ale zároveň bylo venku fakt krásně, mrzlo a svítilo slunce. Napadlo mě ale, že bych Išce navrhnul alespoň [[malý výlet do lesa.->Malý výlet]]
(set: $sex to $sex + 1)
(set: $pravo to 0)
Usoudil jsem, že se stejně nejsem schopný nic naučit, a že ta pauza dva dny před třetím termínem mi spíš prospěje než uškodí. Vyrazili jsme později, než jsme chtěli, protože se nám ráno nechtělo vstávat. Tenhle les byl krotký, prošlapaný a očistěný od náletů. Na většině míst bylo vidět daleko mezi stromy. Vzali jsme si s sebou svařák a pak ho popíjeli nahoře na rozhledně, kde strašně foukalo. Išce na dredech namrzly drobné krystalky ledu a já se jí smál, že vypadá jako polárník.
Už jsme se vraceli, padalo šero. Po zádech mi přeběhl nepříjemný pocit, až jsem se ošil. Když jsem se ohlédl, měl jsem pocit, že mezi holými větvičkami křoví prosvítá paroží. Odněkud doléhal hlas flétny. Iška vypadala zranitelně a já dostal strach, že ji ohrožuji.
Přiměl jsem ji natáhnout krok a v duchu se zařekl, že si příště podobné nápady odpustím.
Zkoušku jsem neudělal. Další možnost bude až v dalším semestru. Nedokázal jsem si představit, že něčemu tak prázdnému ještě někdy budu schopný věnovat pozornost.
Vydal jsem se znovu [[do lesa.->Kapitola 6 - list]]
(set: $run to $run + 1)
(set: $pravo to 1)
Vštípená zodpovědnost nakonec zvítězila. Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem sebe. Pohádal jsem se s Iškou kvůli blbině a pak se jí omluvil, protože za nic nemohla. Jenom jsem si na ní vylil svou frustraci. Okousal jsem si nehty, jako si liška v pasti uhryže nohu.
Zkouškou jsem těsně prolezl, ale nevyvolalo to ve mně pocit žádného ulehčení. Jenom mě to zdržovalo.
Vydal jsem se znovu [[do lesa.->Kapitola 6 - list]]
Zkoušel jsem využít toho, co mě naučil přes Vánoce táta. Hledat tu kořen orobince smysl nemělo, ale našel jsem na spadlých kmenech penízovky. Našel jsem i další keř hlohu, z nějž ještě všechny hložinky neopadaly - spolu s borovým jehličím z nich byl zajímavý čaj. Nosil jsem s sebou ovšem kostku másla, protože bez doplnění energie alespoň o tuk jsem neměl šanci. Našel jsem žaludy a opakovaně je máčel a měnil vodu, ale stávalo se, že mi zásoby nasbíraných během mé nepřítomnosti snědlo nějaké zvíře. Bukvice jsem zkusil opražit a bylo to jedno z nejlepších jídel, které jsem si tu dokázal najít. Problém byl v tom, že najít bukvice, které ještě nenašla prasata, zvlášť pod sněhem, bylo skoro nemožné. Našel jsem i javorové nažky a vyloupal semínka. Všechno to bylo nesmírně pracné.
Hubnul jsem. Nejen tukovou tkáň, postupně jsem šel i ze svalů. Odejít z lesa se ovšem stávalo nějakou matnou představou, něčím nereálným. Mohl jsem to ve skutečnosti udělat kdykoli - pár kilometrů ode mě byla hospoda, kde bych dostal jídlo i pití. Mohl bych si nakoupit jídlo v místním koloniálu. Jednou jsem se k tomu dokonce přiměl. Lidé na mě koukali dost zvláštně, protože jsem nejspíše vypadal jako bezdomovec. Pak mi došlo, že jsem stále bosý. Přestával jsem vnímat cítit zimu. Pobral jsem několik kostek sádla, jerky, vločky, sušené ovoce, dokonce vejce. Jedno mi pak v mrazu zmrzlo a trochu vyteklo, ale i tak jsem ho spotřeboval. Zmizet zpátky mezi buky a borovice byla ovšem úleva. Znovu jsem tu cestu podniknout nedokázal, přestože v žaludku mě hryzal hlad téměř nepřetržitě.
Zkusil jsem nastražit pasti na místa, kde jsem věděl, že se pohybují drobní hlodavci. I když jsem býval [[úspěšný->Lov]] celkem pravidelně, byli příliš drobní, než aby mi dokázali zabezpečit dostatek jídla. Naučil jsem se je vyvrhnout, stáhnout z kůže a upéct postupně celkem zručně, ale z žádného nakonec nezbylo víc jen pár soust.
S pomocí lana jsem se spustil dolů ze srázu a dával si pozor, abych po sobě nezanechával zbytečně mnoho stop. Tomhle místo bylo moje a o žádné návštěvníky jsem nestál. Začal jsem mu tak říkat, prostě Místo. I přes mou opatrnost byla kůra na kořenech buků v místech, na která jsem pokaždé šlápl špičkou bosých prstů, vyhlazená a lesklá, a trsy suché trávy se začaly muchlat pod chodidly. Uvolněné kameny se postupně sesunuly - zůstaly jen ty, které ve světlé jílovité hlíně držely pevně. Částečky slídy se třpytily v paprscích slunce. Listí jsem postupně shrnul nebo zašlapal do bláta. Nic z toho ovšem nebylo výraznější než obvyklé zvířecí stezky, jimiž je každý podobný les hustě protkán nezávisle na schůdnosti pro dvě nemotorné lidské nohy.
Při průchodu hložím se mi dostalo ostrého pohlazení po hřbetech rukou. Bez ohledu na to, jak opatrně jsem procházel, jsem se pokaždé zranil. Zákony Místa. Postupně jsem se snažit přestal. Mýtné muselo být zaplaceno.
Konečně se přede mnou otevřelo Místo. Voda se změnila v bělostnou krajku. V nádherný zářivý rubáš, který uzamkl svobodnou vodu do mrazivého sevření.
Foukl vítr. Líska zachrastila rozvěšenými kůstkami na uvítanou.
Kámen pod keřem byl roztříštěný stíny dlouhých prutů. V kontrastu slunečného dne téměř zanikal temný lepkavý povlak na jeho povrchu.
Odložil jsem sedák i batoh směrem k hromadě listí v křoví. Od pasu jsem u toho sundal veverčí mrtvolku - byla v dlani ještě vláčná, teplá a hebká. Bezděčně jsem se pousmál a začal jí něco beze slov broukat. Na kameni jsem ji pečlivě vyvrhnul, játra a ledvinky s požitkem strčil rovnou do pusy a maličké srdíčko nechal položené uprostřed kamene. Bylo tak chladno, že z rozříznutého tělíčka stoupala pára. Očnicemi lebky jsem protáhl jemná střívka a pověsil ji k ostatním na lísku. Plíce, a žaludek jsem hodil dolů pod skálu, aby si na nich ještě někdo pochutnal. Dozpíval jsem a olízl si lepkavé prsty. Bylo dokonáno.
Usadil jsem se pod převisem a s pohledem upřeným do údolí zatopeného mlhou se pustil do pečení masa. Nebylo ho mnoho, nejvíc ho bylo na zadních nožkách. Byl jsem netrpělivý, takže maso zůstalo uvnitř dost růžové, ale bylo mi to jedno. Kůstky jsem pečlivě okousal. Tak tak to stačilo na chvilkové zasycení.
[[Jít hledat další jídlo]]
[[Spokojit se s málem]]
Hlad byl neodbytný, takže přes únavu jsem se vydal do dalšího boje. Zdálo se mi, že všechno je neustálý boj. Na listí mi podjela noha a o vyčnívající kámen jsem si sedřel lýtko do krve. Všechno byl boj, který jsem pomalu prohrával.
Prolezl jsem stávající pasti, ale nenašel jsem ani rejska, natož cokoli většího. Přebrodil jsem potok a ještě nějakou chvíli mě bolestivě zábly prsty na nohou. Při návratu jsem začal ztrácet orientaci a nakonec se ocitl dole pod Místem, kam jsem se chtěl vrátit. Cítil jsem útočiště nad sebou, jak mě volá, dokonce jsem si všiml pohozených vnitřností, ale nebyl jsem schopen se tudy jakkoli přiblížit.
Všechno se ve mně sevřelo prohrou. Zakřičel jsem vzteky, až se ten zvuk odrazil od protější strany údolí. Všiml jsem si, jak se tam něco pohnulo - vyběhly tři poplašené srnky a dlouhými skoky zmizely v podrostu.
Našel jsem nohu srnky, kterou evidentně něco ulovilo. Poměrně nedávno. Maso ještě nebylo úplně promrzlé. Risknul jsem to a vzal ji. Upečená chutnala fantasticky, přestože ani tak nebylo masa dost na to, aby mě zasytilo po náročném hledání. Všechno tu stálo hrozně moc energie. Bohužel to bylo naposledy, co se mi podařilo sehnat větší množství jídla. Další dny jsem se postupně začal propadat do apatie. Ani oheň už nedokázal zahnat chlad z únavy. Tělo přestávalo být schopné vyrábět teplo. Odřenina na noze se nehojila. Věděl jsem, že to začíná být nebezpečné. Byl čas začít uvažovat, [[co dál.->Trip v lese]]
Začal jsem klimbat. Zdálo se mi o veverce, která přiběhla blíž a zvědavě mě pozorovala. Odhopkala kousek dál a zase se vrátila. Vydal jsem se za ní. Vedla mě lesem, který jsem poznával, protože jsem tudy procházel jen několik hodin zpátky. Musel jsem se probojovat skrz popadané bukové větve, sesunuté oblé balvany a ostružiní, abych ji mohl následovat.
Vyhopkala nahoru po kmeni borovice a najednou někde zmizela. Z lepšího úhlu jsem si všiml, že v kmeni zeje otvor tak akorát na drobné veverčí tělíčko. Ven vykoukl čumáček a tlapky, ve kterých svírala bukvici. Uchopila ji do zoubků a zase vyběhla ven.
Probudil jsem se se žaludkem svírajícím se hlady. Myšlenka jít zkontrolovat, jestli náhodou na tom místě není [[veverčí skrýš->Zkontrolovat skrýš]], byla pošetilá, ale neodbytná. Dál už jsem měl na výběr jen mezi [[hladem->zůstat o hladu]], nebo dalším namáhavým pokusem [[zkusit něco ulovit]].
Otevřel jsem skleničku poslední záchrany od Martina. Med s houbičkami patřil rozhodně k tomu nejchutnějšímu, co jsem v poslední době jedl. Byl jsem k sobě mnohem štědřejší než minule - trochu jsem strčil do pusy hned, část jsem zamíchal do čaje.
Horký sladký čaj mě zahříval zevnitř. Upíjel jsem pomalu, i když i tentokrát mé tělo poněkud protestovalo. Účinky nastupovaly jen pozvolna. Postupně se ovšem všechno uvolnilo, změklo. Napětí ve mně ustoupilo laskavému přívětivému klidu. I les vypadal mírněji a dokonce barevněji. Vysvitlo slunce a rozprsklo se v miriádách zářivých duhových krystalků ledu. Rozesmál jsem se čirou radostí. Kolem spících stromů se tetelil jemný namodralý opar. Zazpíval jsem jim ukolébavku beze slov, jen tóny, které se samy zhmotňovaly z ticha a ovíjely se kolem kmenů. Stále jsem čekal, až houby začnou působit, ale společnost lesa byla ta nejlepší, kterou jsem si k tomu mohl přát.
(if: $chata is 1) [Zvedl jsem se od ohně a zašel mezi stromy na kraji srázu. Vyhlédl jsem do údolí. Byl jsem konečně připravený [[vyrovnat se s minulostí.->Interludium]]]
(if: $sen is 1)
[Věděl jsem, že se měním. Fyzicky i psychicky. Zavolal jsem ze srázu do ticha. Cítil jsem, jak [[naslouchá.->Kapitola 7 - list]]]
Byl to naprostý nesmysl, ale hranice reality byla něco, co jsem zpochybnil už dávno. Poslední týdny se hodně věcí kolem nemělo žádné racionální vysvětlení. Takže jsem se prostě sebral a šel. Ve skutečnosti byla cesta právě tak nesnadná jako ve snu, což jsem si uvědomil při přelézání kluzkých namrzlých kamenů. Kupodivu jsem našel i správný kmen - vzpomněl jsem si, že jsem tu vlastně nějakou veverku už dost možná viděl. Vylézt nahoru se zdálo jako dost náročná výzva - po několika pokusech se mi však povedlo přehodit přes větev lano. Měl jsem obavy, aby se pode mnou křehké dřevo nezlomilo, ale hlad byl silnější. Když jsem lezl nahoru, uvědomil jsem si, jak postupně slábnu hlady.
Dostal jsem se mezi větve, odkud už to šlo snáze, ale zároveň jsem se víc bál. Cítil jsem, jak se borovice pod mou vahou hýbe. Naštěstí jsem se dostal k dutině jen s drobnou nehodou v podobě do krve sedřeného lýtka.
V dutině byla hromada žaludů a bukvic, dokonce i několik lískových oříšků. Hotový poklad, který s předešlým úlovkem dohromady pokrýval mou celodenní potřebu jídla. Nacpal jsem si jimi kapsy i váček u pasu.
Bohužel to bylo naposledy, co se mi podařilo sehnat větší množství jídla. Další dny jsem se postupně začal propadat do apatie. Ani oheň už nedokázal zahnat chlad z únavy. Tělo přestávalo být schopné vyrábět teplo. Odřenina na noze se nehojila. Věděl jsem, že to začíná být nebezpečné. Byl čas začít uvažovat, [[co dál.->Trip v lese]]
(tato pasáž zatím chybí, pardon! dál [[tudy->Trip v lese]](tato pasáž zatím chybí, pardon! dál [[tudy->Trip v lese]] (Tato část zatím chybí, pardon! Dále prosím [[tudy->Kapitola 7 - list]]Přišla. Poprvé po takové době. Přišla se soumrakem, jako když se rozprostřou křídla. Stále byla něčím, co jsem mohl snadno přestat vnímat, ale když jsem se soustředil, byla tu. Mnohem ostřeji než tehdy po tom večírku. Chvíli trvalo, než jsem dokázal rozeznat její obrysy mezi šerem.
Nepromluvila, ale věděl jsem, co po mně chce. Velký lov. Měl jsem vzít život zvířeti vlastníma rukama, abych vnímal jeho cenu. Chtěl jsem se jí přiblížit, ale nedovolila to. Rozeznával jsem ostře její tvář a končetiny, zbytek tonul ve stínu. Nebo spíš jím sama byla tvořena. Minule člověka alespoň připomínala - dnes jsem již chápal, že je to jen forma, kterou se mi přibližuje. Byla nepochybně ženská, ale zároveň cizí, nebezpečná, smrtící.
Věděl jsem o lončácích, kteří pravidelně chodili na bukvice nahoře na stráni. Mladí divočáci, kteří ještě nedorostli nebezpečnosti a prohnanosti starých kanců, a které jsem měl šanci přechytračit.
Následujícího dne jsem došel do vsi nakoupit jídlo. Hladovění skončilo, nastal čas lovu. Několik vajec jsem snědl ještě cestou, ještě za syrova.
Sytý jsem mnohem snáze nacházel způsoby, jak něco ulovit - alespoň teoreticky. Neměl jsem žádnou zbraň kromě nože. Nechtěl jsem se uchýlit k luku nebo dokonce pušce. Ani s jedním jsem ve skutečnosti neuměl zacházet, luk jsem držel v ruce naposledy ještě v turistickém oddíle. Střelit živý terč jsem si rozhodně netroufal, zvlášť když vážil skoro tolik co já.
Našel jsem si správné místo na kraji skály a začal tam prasata přikrmovat. Vyhlédl jsem si mladého kňoura, který se mi zdál trochu drobnější než ostatní. Vytipoval jsem si, v kterou dobu chodí a kudy.
Vyrobil jsem si několik oštěpů a poschovával na strategických místech. Byly to jen rovné kmínky mladých stromků, opracované do špičky. Doufal jsem, že budou stačit.
Vzal jsem těžký bukový špalek a po obvodu udělal sekyrkou drážku, aby se nevyvlékl z lana. Uvázal jsem ho na strom a pak zkoušel, jak a odkud ho pustit, aby měl dostatečnou sílu k tomu, aby prase shodil ze skály dolů. Pokaždé jsem musel znovu vytáhnout těžký špalek na strom. Nevadilo mi to, protože už jsem nemusel řešit únavu způsobenou hladem. Znovu jsem sílil. Všechnu energii jsem nyní věnoval přípravám.
Pod srázem jsem zapíchal do místa, kam jsem předpokládal, že by mohl dopadnout, naostřené klacky. Zabralo to několik dní.
Byl soumrak. Věděl jsem, že je čas. Schoval jsem se v houští v místě, které jsem doufal, že bude proti větru. Nebo že můj pach prasata už ani nezneklidní, musela mě tu cítit často. Čekal jsem.
První večer přišlo akorát několik srnek. Po prasatech ani stopa. Přišla až nad ránem, když už jsem spal. Sežrala návnadu, přeryla hlínu a šla zase dál. Další večer sice přišla, ale žádné nebylo dost blízko a v tom správném směru, abych měl alespoň nějakou šanci. Při nastavování špalku jsem si ho akorát omylem postavil na prst a trochu si ho pohmoždil.
Teprve třetí večer jsem měl reálnou šanci. Jedno větší prase mi připomínalo to, o němž se mi zdálo tehdy ve vaně. Mohl jsem ho [[zkusit ulovit,->Smrt]] nebo počkat, jestli se do správného místa nezatoulá ten [[vyhlídnutý lončák.->Nemeton]]
Zatáhl jsem za lano a špalek hladce sklouzl z rozsochy. Těžce se zhoupl k mladému kanci. Bohužel byl tento plánovaný úlovek těžší, než jsem původně plánoval, takže ho sice kus odhodil a evidentně to bolelo, ale na pád dolů to nestačilo. Možná byl zraněný, ale rozhodně jsem ho naštval. Po žalostném zakvičení se začal rozhlížet. Byl u mě dřív, než jsem se začal snažit vyšplhat na strom.
Jeho zuby mi snadno pronikly kalhotami. Strhnul mě na zem. Bolelo to, jak mi rozpáral břicho, a slyšel jsem svůj vlastní křik, ale ne dlouho. Všechno začalo rychle potemňovat a matnět.
Nikdy jsem se nedozvěděl jméno té ženy, ale viděl jsem, jak přichází. “Teď mi patříš,” zašeptala a položila mi dlaně na tvář. Příjemně chladily a zmírňovaly veškerou bolest.
Z posledních sil jsem se usmál. Takhle to možná mělo být. Možná z toho nebyla žádná jiná cesta. Necítil jsem žádnou lítost. Umřít v únoru v lese nebyl nejhorší [[konec.->Epilog]]
Mladičký samec se nakonec do pasti seschlých jablek přeci jen chytil. Zatímco mlaskavě přežvykoval, narazil do jeho boku těžký bukový špalek, zlámal mu žebra a shodil ho ze srázu dolů. Ostatní prasata se rozprchla.
Došel jsem k okraji. Prase naštěstí leželo a nehýbalo se, takže se zdálo, že neuteče. Hodil jsem dolů několik těžkých kamenů, které ho z těch několika metrů možná nezabily, ale rozhodně měly slušnou šanci ho vážně zranit.
Slezl jsem dolů s oštěpem v ruce. Bál jsem se, že v šeru sklouznu a dopadnu podobně jako můj úlovek. Naštěstí se nestalo.
Ležel tam, chroptěl a žalostně kvičel. Bylo mi ho líto. Býval bych mu přál mnohem rychlejší konec, ale dělal jsem, co jsem dovedl. Když mě uviděl, zkusil se postavit na nohy a skoro se mu to povedlo i s klackem zabodnutým do břicha a rozbitou hlavou. “Ššš, už bude konec, slibuju,” promluvil jsem na něj. Nezdálo se, že by ho to uklidnilo. Věděl jsem, že to musím ukončit rychle. Bodl jsem oštěpem zespodu do krku, ale nepovedlo se mi to, kůže byla příliš silná. Obcházel jsem ho a hledal, kudy se k němu přiblížit. I zraněný byl smrtelně nebezpečný. Nakonec lehl na bok a zdálo se, že nemá sílu vstát. Obešel jsem ho zezadu a dřív, než se zmohl na víc než zachroptění a zacukání nohama, jsem ho řízl do krku. Zacukal se, ale nezdálo se, že by nějak moc krvácel nebo že by rána byla dost hluboká. Dokázal se po mně ohnat páráky a málem mi rozerval ruku. Naštěstí jsem uhnul a jen mě trochu škrábl. Vnímal jsem jeho bolest a všechno se ve mně svíralo. “Všechno bude za chvíli dobrý. Už to přestane bolet.” Když se uklidnil, zkusil jsem to znovu a hlouběji. Teplá krev z tepny mi vystříkla přímo do obličeje. Brzy začala nepříjemně studit, zvlášť ta, která se vsákla do oblečení. Jak mi zasychala na kůži, cítil jsem, jak se stahuje a praská. Trvalo ještě chvíli, než konečně dobojoval. “Promiň, že jsem to nezvládl čistěji.” Místo pocitu vítězství ve mně zůstal stud a lítost. Nějak jsem doufal, že to bude snazší, ale mé snažení bylo příliš primitivní.
Krev jsem zachytil do připraveného rendlíku. Směšně malou část z toho, kolik jí vyteklo. Bylo to neuvěřitelné plýtvání. Věděl jsem ale, že brzy vystydne a srazí se a bude nepoživatelná. Upil jsem - byla teplá a hustá a měl jsem pocit, že mi okamžitě dodává sílu. Dřív by se mi z ní nejspíše zvedal žaludek, ale teď jsem za ni byl hluboce vděčný. Měl jsem před sebou dlouhou a náročnou noc.
Trvalo několik hodin, než jsem prase dopravil na Místo. Táhl jsem ho několik set metrů skrz temný les, z toho kus do svahu. Svítalo, když se mi konečně povedlo ho spustit dolů přes hranu uvázané za zadní nohy na laně.
Předpokládal jsem, že vyvržení i stažení z kůže bude fungovat podobně jako u menších zvířat. Ukázalo se, že v principu mám pravdu, ale problém byl v rozsahu - byla to dřina. Nějak jsem cítil, že kůži potřebuji ideálně v celku. Byla to těžce vydobytá obětina.
Kůži jsem rozprostřel po kameni pod hlohem. Doprostřed jsem položil srdce. Pořád hřálo. Rozdělal jsem oheň. Nevěděl jsem, jak pokračovat dál, ale byl jsem k smrti unavený, měl jsem hlad a žízeň a nutně jsem si potřeboval odpočinout. Dal jsem péct kus masa a ohřál v plecháčku aspoň trochu vody, do které jsem rozmíchal lžíci houbového medu. Jestli jsem někdy potřeboval vzpruhu, tak teď.
Vrátil jsem se pro rendlík s krví - jak jsem odhadoval, už nebyla přímo k jídlu. Zrosolovatěla a začínala mrznout. Na ohni jsem ji rozehřál a rozmíchal - když jsem ji dokořenil a dosolil, celkem připomínala hustou polévku.
Teprve teď mi došlo, jak vypadám. Neměl jsem ale sílu s tím cokoli dělat. Usnul jsem v sedě u ohně.
Prospal jsem skoro celou světlou část dne. Maso se z jedné strany připálilo a z druhé neupeklo, oheň vyhasl. Ze sna mě vytrhl nějaký zvuk blízko mě. Nebo možná jen divný pocit nebezpečí. Instinktivně jsem se přisunul blíž ke skále a rozhlédl se kolem sebe.
Pod hlohem se něco hýbalo. Lekl jsem se, že se na mé kořisti přišlo přiživit nějaké zvíře, což by samo mohlo být dost nebezpečné. Ztuhl jsem a snažil se na sebe nepoutat pozornost.
Nepovedlo se.
Kůže se začala zvedat a pak zpod ní [[vyhlédly oči->Kapitola 8 - list]]. Upřely se přímo do mých.
Tělo mladého studenta Vítězslava K. se nikdy nenašlo, přestože místní vypověděli, že byl několikrát viděn v místní vesnici. Byl prohlášen za nezvěstného. Během pátrání se Iška seznámila s Martinem a byli si navzájem oporou. Oba tušili, kde je jejich kamarád, ale ani jeden to neřekl nahlas před někým dalším. Nikdy nejeli do lesa v zimě.
Nepochybně nebyly lidské. Podle tváře, v které se skrývaly, ovšem nepatřily ani zvířeti. Byly tmavé, pichlavé, téměř bez bělma, a kůže pod nimi byla hrubá a našedlá. Nos připomínal zvířecí, byl široký a krátký. Jenom ústa měla lidská, až na tmavý odstín mokré skály.
Na kameni zaklapaly drápy. Prsty, z nichž vyrůstaly, byly kratší a silnější, jakoby na půli cesty ke zvířecím tlapám.
“Zavolal jsi mě,” pronesla ta bytost. Zněla žensky, ale zároveň skřípavě, jako když vrže borové dřevo ve větru. Postupně se zvedla, nevydělanou krvavou kůži přehozenou přes nahá ramena, a usadila se na kameni. Nezmohl jsem se na žádnou reakci. Kožešina byla to jediné, co měla na sobě - evidentně ji to neznepokojovalo. Ženské křivky jejího atletického těla pokrývala kůže stejně šedá a drsná jako její tvář.
Natáhla se pro rendlík s polévkou a trochu nakrčila nos, když zjistila, že už je zase studená, ale i tak upila. Olízla si hezky krojené rty. “Zavolal jsi mě, abych tě pohltila,” usmála se. Nedokázal jsem nijak rozpoznat emoci pod tím úsměvem.
Bál jsem se. Nevěděl jsem, co čekám, ale tohle určitě ne. Doteď jsem si neuvědomoval, s čím si zahrávám - tohle bylo něco mnohem temnějšího, než jsem si původně představoval. Doteď to byla abstraktní představa, napůl hra, které jsem tak docela nevěřil. Rozhodně jsem zvažoval, že ji [[zprovodím zpátky ze světa.->Konec 1]]
Část mě ovšem říkala, že ať už je cokoli, přišla proto, že jsem ji potřeboval. Hledal jsem ji a volal. Musel jsem podstoupit náročnou cestu, abych ji získal, změnit se od základu. Možná skutečně byla tím, pro co jsem přišel. Možná byla průvodkyní na mé další cestě, kterou bych měl [[ctít a respektovat.->Konec 2]]
Vzpomněl jsem si však i na sny o ní, kdy byla naléhavě sexuální. Kdy mi podléhala. V mých snech byla její hůže pod prsty horká a tělo měkké a přijímající. Nasytil jsem její hlad po krvi - nyní byl čas nasytit i jiné naše potřeby. Byl jsem Lovec. [[Chtěl jsem si ji podmanit.->Konec 3]]
Došlo mi, že jsem cosi vyvolal, a to něco bylo zlé. Chtěl jsem to vzít zpět. Nahmatal jsem sekyrku na dřevo a pevně ji sevřel v dlani. Něco ve mně chtělo utéct, ale něco jako ona jsem nemohl nechat chodit po lesích. Něco jsem přivolal, nějakou hrůzu z pravěkých dob, a na mně bylo ji zase ji uložit ke spánku.
Pořád seděla s rendlíkem v rukou. Zatímco polykala, zvedl jsem se a vyrazil proti ní.
Dala se do pohybu mnohem rychleji, než jsem čekal. Možná jenom uhnula, možná mi pomohla - najednou jsem padal, padal dolů. Hlohový keř mě poškrábal, ale nezadržel, a pod ním byly v hloubce až koruny stromů.
Dopadl jsem na břicho, v ústech jsem cítil chuť krve. Každý nádech nesnesitelně bolel. Nedokázal jsem se pohnout.
Přišla. Slyšel jsem její kroky. “Zavolal jsi mě, a nakonec odmítl. Dobře tedy,” prohlásila s obřadností v hlase.
Měl jsem pocit, že se někam propadám, něco mnou drásavě prorůstá, a pak už byla jen tma. Milosrdná, úlevná, věčná tma v písčité hlíně, která se nade mnou uzavřela.
Pomalu jsem sklonil hlavu.
Došla ke mně. Viděl jsem před sebou její bosé nohy na sněhu. Pod špínou a krví jsem rozeznával linie tetování nebo snad primitivní malby. Prsty měla zakončené krátkými ostrými drápy stočenými k zemi.
Nebyla člověk. Byla by hloupost ji za něco takového považovat nebo si do ní promítat své tělesné touhy. Ona byla ta, kdo mohl rozhodnout, co si ode mě chce vzít.
Krátce, ostře hvízdla. Vzhlédl jsem k její tváři. Bezděčně jsem přitom přejel očima po jejím těle. Zblízka připomínala její kůže kámen ještě víc. Kámen, který se měkce zvedá a klesá v rytmu dechu.
Cítil jsem, jak je propojená se skalami. S tím, co se tu dělo odpradávna. S obyvateli, jejichž pozůstatky skryly nánosy písku. Možná se zrodila z jejich uctívání a obětin, možná byla duchem tohoto místa, možná byla bytostí, která se tu jen usadila v době, kdy lidé teprve poprvé objevovali tuto kotlinu. Nějak jsem si byl jist, že tu byla při poslední době ledové. A nebyl jsem zdaleka první, kdo jí obětoval divoké prase - jen první po dlouhé době. Dřív byli jistě lovci zručnější a schopnější. Připadal jsem si jako chabá, změkčilá náhražka toho, co by si zasloužila. Nebyl však nikdo lepší, kdo by se této role chopil.
“Vybrala jsem si dobře,” pronesla vážně. Po příkré stezce se spouštěli Vypravěč a Strážce cesty, přivolaní jejím zahvízdáním. Už jsem chápal jejich úlohu. Bylo zvláštní vidět své průvodce tak hmatatelné. Kývli jsme na sebe na pozdrav. Časem se stanou mými druhy. Vypravěč už od svého předchůdce umí všechny příběhy. Strážce cesty, který mi dříve věnoval svůj oštěp, už zná všechny cesty, kterými mě bude provázet, a zároveň mi předá umění lovu. Jednou se dozvím její jméno.
Do té doby bude mou úlohou najít ty, kteří budou následovat její cesty. Půjdou v zimě bosí po lesních pěšinách, projdou branami mezi stromy, obětují jídlo zemi, ulijí do ohně. A ona bude sílit.
Pamatoval jsem si ten hlad, který jsem poprvé nasytil tu noc s Iškou. Jenže Išku jsem si nechtěl podrobit proto, aby mi patřila. Tuhle bytost ano. Chtěl jsem, potřeboval jsem, aby mi podléhala.
Když jsem si stoupl, byl jsem vyšší než ona. Byla mi sotva po nos. Nepochyboval jsem, že by mi svými zuby snadno rozervala krk, kdyby se jí zachtělo. Jenže jsem neměl v úmyslu ji nechat.
Stoupl jsem si tak blízko, aby musela zaklonit hlavu, když se mi podívala do očí.
Byla stará, věděl jsem to. Něco mi říkalo, že pamatuje lovce mamutů. Že i oni jí obětovali. Byla cítit krví a divokým prasetem. Nebyla křehká. Jí jsem nemohl doopravdy ublížit.
Chytil jsem ji za vlasy, zaklonil jí hlavu a vší silou se jí zakousl do krku. Trochu se zazmítala nepohodlím, ale mé tupé lidské zuby její silnou kůží neprošly. Bylo to uklidňující stejným způsobem, jako když jsem po dnech ve městě poprvé vešel do lesa. Na omak připomínala pískovcovou skálu s pevnými křivkami ňader a boků.
Trochu se prala, ale ne doopravdy. Přirazil jsem ji zády ke skále a zvedl jedno stehno kolem svých boků. Veškerá její měkkost se ukrývala právě tady. Netrpělivě jsem si rozepnul kalhoty. Když jsem do ní pronikl, něco se se mnou stalo. Nezajímalo mě to, potřeboval jsem ji, potřeboval jsem být v ní. Hluboko. Jednou rukou jsem svíral její zápěstí a druhou krk.
Netrvalo to dlouho. Nezáleželo mi na tom. Chtěl jsem to udělat znovu, jen co popadnu dech, a pak ještě mnohokrát. Znovu a znovu vyvrcholit v sevření jejího těla.
Všechny lidské ženy mi najednou přišly jako příliš křehké hračky. Vzal jsem ji za bradu a políbil na rty. Ne, z nás dvou jsem ten křehký byl já. Ona se nechala přemoci dobrovolně. Kdyby nechtěla, dávno bych ležel pod skálou se zlámaným vazem. Nebo třeba s prokousnutým krkem. Kdo ví, čím se ve skutečnosti živí.
V jejích očích jsem nedokázal rozluštit žádnou emoci. Stáhla mi z ramen bundu, o zbytek oblečení jsem se postaral sám. Na chladu najednou nezáleželo. Ani na tom, že se moje tělo mění. Nevadil mi sníh pod bosýma nohama. Matně jsem si vzpomněl na muže s jelením parožím a oštěpem.
“Jsem tvůj lovec.”
“Ano, jsi Lovec. Jsi můj,” potvrdila.
A pak už mé kroky navždy následovaly ty její.
(align:"=><=")+(box:"X=")[[''Prolog - Volání''->Prolog]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Úvod - Tápání''->Úvod]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 1 - Utíkání''->Doma z lesa]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 1 - Utíkání''->Doma]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 2 - Bloudění''->Odjezd další víkend do lesa]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 3 - Přešlapování''->Zápočtový týden]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 4 - Našlapování''->Do lesa s Martinem]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 5 - Ztrácení''->Návrat do školy]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 6 - Hladovění''->Hladovění]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Interludium - Planutí''->Vypálení chaty]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 7 - Obětování''->Lov lončáka]](align:"=><=")+(box:"X=")[[''Kapitola 8 - Pochybování''->Oči]]